Zajatci lži

Kapitola XXXI

Ahoj, tak je tu nová kapitola. Přiznám se a to bez mučení, že nebýt Laury, zapomněla bych vydat. No každopádně, snad se vám bude díl líbit.

Ano a proto bys tu měla chvíli zůstat. V bezpečném domě postaveném z Živého skla tě už nikdo jen tak lehce nepolapí," slíbil jí L'sat a Ray měla konečně pocit, že je L'argasivi opět o kousek blíž.

Když L'sat dívce ukázal její dočasnou ubikaci, omluvil se s tím, že si musí ještě něco zařídit a odešel. Nechal Ray samotnou s jejími myšlenkami a otázkami, na něž zatím nedokázala najít kloudnou odpověď. Až nyní, když už o nic nešlo, si elfka uvědomila, jak moc je unavená. Její tělo si žádalo odpočinek a ona měla konečně možnost mu ho dopřát beze strachu z odhalení nebo  pronásledování.
Byla mezi přáteli, tedy alespoň tak na ní působily hlasy ostatních, které si nadšeně šeptaly o příchodu nové naděje. Jejich duševní svět byl doslova přehlcen všemi různými konverzacemi a hovory na toto téma. Proto se Ray rozhodla, že je nebude poslouchat. Nechtěla zasahovat do jejich soukromí a narušovat zdejší zaběhlou rutinu.
Tak jen pomyslela na to, že by chtěla mít klid a hlasy se ztišily právě tak, že si stále byla vědoma jejich přítomnosti, ale neozumněla jejich slovům. Byl to jen takový klidný konejšivý šum. Jako když suché listí šustí v mírném větru.

Až nyní Zenti zvedla hlavu a podívala se na místo, které jí bylo přiděleno. Vybavení tu nebylo  mnoho. Tomu se dívka ani moc nedivila. Zdejší obyvatelé na tom nebyli zrovna nejlépe. V této skrýši jich bylo přesně tolik, kolik se jich sem maximálně vešlo a podle jejího průvodce v posledních dnech stále přibývali další.

I to byl jeden z důvodů, proč musí splnit povinnosti vůči svému lidu. Tím bylo samozřejmě myšleno přemístění do hlavního města, do něhož se, podle záznamů, pohodlně vešli všichni Xavijové i Zentijové, když společně opouštěli svou planetu. To všechno jí ještě stihl Rádce vysvětlit než odešel.

"Konečně mám alespoň na chvíli klid," oddechla si Ray a rozhlédla se po malém prostoru, který nemohl být větší než L'argasova koupelna. Skeleněné stěny byly zbarveny do černa a vypadalo to spíš jako krystaly nějakého polodrahokamu než jako sklo. Na několika místech byla barva zakalená, na jiných zase skoro úplně průhledná. Dokonce to vypadalo, jako by byla tvořena vrstvami, které se pravidelně střídají. Co mi to jenom připomíná? ptala se sama sebe a dál na to zamyšleně hleděla.
Stěna naproti ní byla dokonalým příkladem. V pravidelných deseticentimetrových intervalech se střídala průhledná část a ta zakalená. No jasně, vždyť to vypadá skoro jako letokruhy! vzpomněla si konečně a pleskla se do čela.

Co do vybavení, moc toho kolem sebe neměla. Celému pokoji dominovala matrace, na níž byly patrné stopy po používání s huňatou dekou a polštářem. Jejich tmavě šedá barva dokonale ladila s tmavým dojmem celého pokoje. Další věc, která zaujala dívčinu pozornost byla kovová miska s vodou, vedle níž ležel již připravený čistý ručník. Obě věci jako by Ray přímo vybízeli a říkaly: "Vem si nás. Čekáme tu jen na tebe."

Ray si povzdechla a opatrně ze sebe začínala sundávat oblečení. Stále se cítila stejně vyčerpaná jako předtím, ale představa, že si konečně opláchne zaschlou krev z krku a zchladí alespoň nějaké modřiny, v nichž jí bolestivě tepalo byla příjemná. Opatrně si oplachovala šrámy a spáleniny, které se jí rýsovaly na kůži. Několikrát jí uniklo bolestné syknutí. Když byla konečně se vším hotova, chtěla se ještě umýt, ale při pohledu na modrou zakalenou vodu si to raději rozmyslela. Nemá přeci cenu mýt  se v tomhle. To bych si asi moc nepomohla, řekla si v duchu a unaveně si promnula oči. Už bych si asi měla jít lehnout. Sice jsem spala před několika hodinami, ale vydala jsem až moc energie. Tohle bych dlouhodobě nezvládala, připomněla si a podívala se na svůj odraz v jedné ze stěn. Obraz, který spatřila jí poměrně vylekal. Bílé vlasy měla rozcuchané a kolem očí se jí rýsovaly velmi zřetelné tmavé kruhy. Ramena, která obvykle nosila hrdě vypjatá měla nyní svěšená. Dokonce i její donedávna energická nálada byla ta tam.