Zajatci lži

~Kapitola LVI~

Zpočátku tomu nechtěla uvěřit, ale čím déle ten zvuk poslouchala, tím si byla jistější. Byl to zpěv.

Ray nevěděla, odkud přichází, ale podvědomě tušila, že se jedná spíše o nějakou vzpomínku než o skutečný zvuk.

Sína linó mie tuli
Rineai onto mia
Hina orome sůli
Lameya vare lia

Vítr hladinu rozechvívá
Rudé mraky připluly
Věčný je klid
Ztracené bylo znovu nalezeno

Bělovláska se musela pro sebe usmát. Jednalo se o velmi starou píseň, která mohla pocházet ještě z dob K'railova mládí. Popisovala přírodu na planetě z níž pocházeli. Do dnešních dob se sice dochovaly i fotografie, videa, hologramy, dokonce i programy pro virtuální realitu. Ale nic z toho nebylo tak přesycené emocemi jako píseň, ze které se nakonec stala nejznámější a nejoblíbenější skladba. I když Ray zaslechla pouze část poslední slok, i tak jí to chytlo za srdce. Ať už chtěla nebo ne, musela zabrousit do dědičných vzpomínek. Před jejími zraky se z šedého povlaku, který jí znovu obklopil, začaly zvedat vysoké horské štíty se zelenými a modrými korunami, rudými mraky a světle červenou hladinou. Až do dálky se táhly pláže se stříbrným, místy až modrým pískem. Vše vypadalo zcela harmonicky a spokojeně. Dokonce i prapodivní tvorové, kteří se líně povalovali na plážích. Jejich hadovitá těla připomínala draky. Ne však takového, kterého bylo możné zahlédnout ve společnosti Zentijů, ale čínského s dlouhým tělem a hustou hřívou. Jeho červenooranžové šupiny se leskly na slunci a zvídavé oči se zájmem hleděly přímo na Ray-lith. Mladá elfka si zasněně povzdechla a její představa se opět rozplynula.

"Už bych se asi měla ukázat ve skutečném světě," zamumlala si pro sebe elfka. "Určitě tady trčím moc dlouho a to není dobře," usouila a začala se pomalu soustředit na své tělo. Nebylo to nic snadného, ale po krátké chvíli začala cítit slabé mravenčení, které se od konečků jejích prstů šírilo do celého těla. Než Ray'lith stihla říct tarlafoo, uż byla vržena do skutečného světa.

V ten moment na ní ze všech stran zaútočily vjemy v plné síle. Smysly se draly ke slovu a hlásily dívce každou věc, kterou byly schopny zaznamenat. Ať už se jednalo o čilý ruch panující na chodbě, bolest v oblasti žeber a hlavy, mírně zvýšenou teplotu oproti té, na jakou byla zvyklá, až po protivnéné zjištění, že jí neuvěřitelně svědí záda.

No bezva, další příjemné probuzení do jistě mnohem příjemnějšího dne, pomyslela si princezna sarkasticky.

Elfka s tichým heknutím zvedla ruku k obličeji a promnula si čelo. Bolest sice neodezněla, ale ani se nezhoršila. Pomaličku otevřela oči několikrát zamrkala a opatrně se rozhlédla kolem sebe. Doufala, že rozežene ospalost a zaostří alespoň tak, aby rozeznala alespoň barvu stropu.

Modrá, došlo jí záhy a Ray se musela ušklíbmout. Jak návijské. Nevím, jestli se mi to jenom nezdá, ale jak Xavijové, tak Zentijové, milují modrou. Ano máme rádi i červenou, ale na modrou prostě nic nemá. Vždyť i většina symbolů na našich magických předmětech je modrá. No, ale konec okounění. Měla bych se konečně pořádně zaměřit na to podstatné, napomenula se dívka a dál se opatrně rozhlížela. Kde to sakra jsem?

Jediný projev, který dokázal přesně vystihnout elfčiny pocity, bylo její hlasité zalapání po dechu. Mladá Zenti čekala prakticky cokoli od vězeňské cely až po nemocniční lůžko s minimálně dvěma elfy na stráži. Nikdy by jí však nenapadlo, že procitne v moderně zařízeném pokoji, jehož strop zdobil motiv vycházejícího slunce. Rudé mraky vypadaly jako opravdové, dokonce se na několika místech i pohybovaly. Ray byla naprosto uchvácená. Nedokázala od toho divadla odtrhnout zrak ani na chviličku a jediné, nad čím přemýšlela bylo: Jak to sakra udělali?