Zajatci lži

Kapitola XX

Musím jít dál, připomněla si a rozběhla se chodbou jak nejrychleji mohla. Sice byla zatím trochu ztracená a nebyla si jistá kterým směrem má jít, ale jedno věděla jistě. Na svou odplatu nebude čekat dlouho. Lov totiž právě začal, jenže tentokrát je kořistí ona.

Ozvěna jejích rychlých kroků se rozléhalya chodbou a ona se snažila nemyslet na to, koho bude mít zanedlouho nejspíš opět na dohled. Bála se, že jí každou chvíli objeví, ale zároveň jí bylo jasné, že tomu nedokáže zabránit, ani kdyby sebevíc chtěla. Kvůli obojku nemohla používat svoji vlastní sílu, ale na tu drakovu si netroufala. Mohl jí kdykoli ovládnout a to bylo to poslední, co by chtěla.

Najednou se jí v cestě objevili dva Xavijové. Stáli před ní v plné zbroji, jako by vyrostli ze země a v rukou třímali bojové hole, jejichž jeden konec byl zakončen dvěma ostrými kovovými hroty, mezi nimiž s praskotem přeskakovaly eletrické výboje. Vypadali naštvaně a v jejich tvářích četla jasně rozpoznatelnou hrozbu. Asi jim bylo zcela jasné, kdo to před nimi právě stojí. Jeden z nich už se napřahoval, že elfku bojovou holí udeří, když v tom se jeho výraz změnil. Celý jako by ztuhl a s potměšilým výrazem ve tváři na se opět narovnal. "Jdi, dokud máš tu možnost. Řekl bych, že o moc víc času už nedostaneš," procedil mezi zuby jeden z nich a dívka z toho začínala mít hodně, ale hodně špatný pocit.

"Tak utíkej přece! Nebo snad chceš skončit v králových rukou o něco dřív?" Pobídl jí druhý voják a pokynul jí svou zbraní. Elfka před ním jen zděšeně ucouvla a hned pelášila pryč. Rychle běžela chodbami přemýšlela, co by tak mohla udělat. Pomalu jí totiž začínalo docházet, o co se její nový poručník snaží.

Proč mám vždycky pravdu, posteskla si v duchu a snažila se potlačit bolestné píchání v oblasti žeber. Asi jsem se ještě úplně nezotavila. Ach jo. Doufala jsem, že se T'nerth zmýlil v mé diagnóze, ale asi měl pravdu a nebudu na tom nejspíš moc dobře, napadlo jí.

Už jdu, ozval se jí v hlavě Ge'elsův hlas a dívkou zacloumala neovladatelná panika. Snažila se zachovat klid, ale prostě to nešlo. Co bych měla dělat? Kam půjdu? Tady zůstat nemohu, snažila se alespoň něco vymyslet, ale jediné místo, co jí přišlo na mysl byl hlavní hangár. Ale ne, to je blbost. Vždyť ty lodě ani neumím řídit a ke všemu štíty budou jistě zapnuté. Určitě se od minule poučili, říkala si elka a prudce zahnula doprava. Ne půjdu na to jinak. Nejdřív musím do zbrojnice. Takhle bych se ani neměla mít čím bránit. Zatím se musím jen schovat a oddalovat naše setkání s nejvyšším vládcem dokud to půjde. Pak za nějaký čas, až přijde ta správná chvíle, poradím se s Adrasilem. A potom už nějak určitě uteču. To zvládnu. Stačí, když budu několik následujících týdnů budit dojem neškodné a zlomené elfky, která už všechno vzdala a je pokorná a poddajná. To by snad molo zabrat ne? přemítala v duchu a snažila se dávat při tom pozor na cestu. Sice několikrát málem špatně odbočila, ale teď méla alespoň nějaký plán. To byl základ.

Když do zbrojnice dorazila, rozhlédla se okolo a s překvapením zjistila, že tam nikdo není. Většinou se před vchodem nacházeli alespoň dva strážní, ale dnes tu nebylo po nikom ani vidu ani slechu.

"Hledáš snad tohle?" ozval se za ní melodický hlas a dívka překvapeně vyjekla. Prudce se otočila a hned o několik kroků ucouvla. Těsně za jejími zády stál Ge'els s černou korunou na hlavě. Jeho tělo bylo chráněno novou zbrojí, která dokonale kopírovala jeho, oproti ní, rozložitou postavu. Ramena mu halil jemný plášť pokrytý mnoha stříbrnými symboly a na rtech se mu objevil spokojený úsměv. Až nyní se Zentiina pozornost přesunula na to, co třímal v rukou. Ray s hrůzou zjistila, že to jsou její dva meče, které jí věnoval L'argas. Dokonce i ten opasek, na němž byly zavěšeny patřil k její uniformě.