Zajatci lži

Kapitola VII

"Tak to bylo hodně divný," zamumlala si pro sebe Ray a promnula si krk. S těmito myšlenkami se vydala tam, kam měla již od počátku namířeno.

Když vstoupila do pokoje, někdo jí ihned popadl do náruče a silně ji k sobě přivinul. Mladá Zentii se nejdřív trochu lekla. Srdce jí začala být rychleji a ona se celá zachvěla. Když si však uvědomila, o koho se jedná ihned se uklidnila.

"Lasee, jsem v pořádku," uklidnila ho Ray'lith a jemně ho stiskla.

"Celou dobu jsem se bál, že ti něco udělá. Nemohl jsem nic dělat. Jeho mysl na mě ještě chvíli působila a já se jí nedokázal vzepřít. Udělal jsem co mi poručil a co nejrychleji se tam vrátil ale to už jste byli pryč. Cítil jsem tvou bolest, ale nemohl jsem ti nijak pomoci. Jsem na něj slabý," zašeptal a zhluboka si povzdechl.

"Ty nejsi slabý. Jsi ten nejlepší a nejstatečnější Xavij, kterého znám," zašeptala dívka a pohladila ho po tváři.

Když se jeho pohled zastavil na jejím krku, jeho výraz jako by potemněl. Oči mu ztmavly a modrá energie  kolem něj rozzlobeně zavířila. "Co ti udělal," pronesl pomalu a na každé slovo dával zvláštní důraz.

"Nic to není Lasee, nech to být," pronesla dívka a jemně ho vzala za ruku.

"Chci to vědět. Cítil jsem to. Jestli se tě ještě jednou jen dotkne, zabiju ho holýma rukama" vyhrožoval generál a zadíval se na dveře a sevřel pěsti.

"Teď se přece nesmíte hádat. Musíte být silní. Útok se má uskutečnit během několika následujících dnů. Potom nastane chaos a možná i válka. Musíte držet při sobě," zaprosila. "Vím, že je to pro tebe těžké, ale udělej prosím to, co ti radím," domlouvali mu tiše.

"Dobře. Udělám, ale stále to nechápu. Měla bys být ráda, že se hádáme. Zentijové tak budou mít víc šancí na bezpečný útěk," podotkl a jeho oči už zas vypadaly jako předtím..

"Já nechci žádnou válku. Chci mír pro obě strany. Jen tak budeme žít v klidu. Toho však nedosáhneme, pokud si půjdete po krku, ať už je příčina jakákoli," vysvětlila Ray a znovu ho pohladila. "Mám tě ráda a budu za tebou vždycky stát. Ale moji lidé jsou pro mě také důležití. Jestli se naše národy jednou smíří, budeme mít oba klid, ať už boje o xavijskou korunu dopadnou jakkoli," řekla dívka. Její pozornost na chvíli upoutalo velké okno, kterým viděla na černém pozadí vesmíru planetu Zemi. Byla tak krásná. Pak se obrátila zpět k němu.

"Jak jsem bez tebe mohl být," vydechl najednou Xavij a vzal jí kolem ramen. Lehce si jí k sobě přitáhl.

"Řekla bych, že tu otázku si v poslední době klademe oba," zasmála se Ray a přitiskla se k němu.

"Jsi teď moje a já tě už nikomu nedám," zašeptal a vroucně jí políbil. Ray se mu nevvzpírala, prostě se jí nechtělo. Její myšlenky jako by se na ten jediný okamžik zastavily. Okolní svět se zastavil a pak přestal existovat. A všechno dosavadní trápení odešlo neznámo kam. Žádný Ge'els, žádná Lor'ireth, žádná válka žádná zodpovědnost. To všechno bylo pryč. Zůstali jen oni dva, uprostřed nekonečné noci vesmíru, ve změti energií a barev. 

Hleděli si navzájem do očí a ztráceli  se v pohledu toho druhého.

"Proč to takové nebylo už dřív. Jak je možné, že jsme byli oba tak slepí?" Zeptala se ho dívka. "Slepí a hloupí." Dodala a zamířila k lůžku. L'argase stále ještě držela za ruku, takže ji bez protestů následoval. Uložili se spolu na místo, které už tolikrát sdíleli, jenže tentokrát  bylo všechno jiné.

"No, asi jsme si podobní mnohem víc, než by kterýkoli z nás přiznal," ušklíbl se Lasee a podepřel se o lokty. Vypadal najednou tak zamyšleně. Byl duchem nepřítomný a Ray moc zajímalo, na co v té chvíli myslí. 
"O čempak přemýšlíš?" nadhodila a vytrhla ho ze zamyšlení. 
"Ale, jen tak mě napadlo, že už asi vím, jak se tenkrát Ge'els cítil," pronesl a zadíval se ven z velkého okna.