Jsem doma. V Praze. A sám. Chodím po místnosti sem a tam. Po chvíli se posadím na postel a rukama si pročísnu vlasy. Zvykl jsem si na samotu. Zvykl jsem si na poslouchání zvuků města 24/7 a 24/7 in depression. Proč? Sám nevím...
Chce se mi křičet, brečet, otevřít okno a vyskočit z něj. Co se to se mnou kurwa děje?
Nálady, smích a sebevražedné sklony. Chuť se zase řezat. Strach, radost a štěstí. Momentálně hlavně zmatenost...
Snažím se se aspoň na chvíli uklidnit a zbavit se stresu. Je to tak těžké...
Vzpomněl jsem si na slova Dominika.
"Tohle nejsi ty, Maty."
Má pravdu. Nejsem to já. Ten vždycky veselej a optimistickej kluk, kterého znal Dominik a všichni ostatní mí kámoši a příbuzní je prostě pryč. Teď je tady kluk, kterej je zmatenej, pořád brečí a chce se znovu po půl roce začít řezat. Co se to se mnou stalo. A proč zase brečím, kurwa?
Opřel jsem se čelem o stěnu a slzy nechal volně téct. To je to slovo. Bezmoc.
*Ten cover je docela na rychlo tvořenej v malování, takže tak.
ČTEŠ
Byli jsme jen kamarádi... |MaTTejzr
Fanfiction„ ,,Okej.. Tak za prvé.. Je mi zima, za druhé jsem tvůj pes a za třetí mám kakao." Ozval se neidentifikovatelnej zvuk, kterej pravděpodobně vydal Dominik.. Dobře, dobře, znělo to jak nadrženej lachtan.. ,,Kakao jsem neměl už víc jak devět hodin." ...
