Byli jsme jen kamarádi... |MaTTejzr

>36<

Zahmatal jsem rukama kolem sebe. Cože? Tráva? A jakto, že můžu hýbat rukama? Otevřel jsem oči. Nademnou byla modrorůžová.... Obloha? Dalo se tak tomu vůbec říkat? Opatrně jsem se posadil. Široko daleko jen tráva. Vysoká, heboučká tráva. Postavil jsem se. V dálce jsem zahlédl obrovský strom s hustou korunou. Vydal jsem se tím směrem. Vypadalo to, jakoby se čím dál tím víc vzdaloval.
,,Nemá to cenu." ozval se za mnou jemný hlas. Otočil jsem se. Za mnou stála nízká hnědovlasá holčička s výraznýma, poměnkově modrýma očima. Mohla být tak mého věku. Pokynula mi hlavou abych šel za ní.
Mlčky jsme vedle sebe šli už hodiny.
,,Kde to jsme?" zeptal jsem se. Ona se zastavila a posadila se do trávy. Sednul jsem si naproti ní.
,,A kdo jsi ty?"
,,Přemýšlel jsi někdy o tom, jaké je to umřít, Matyáši?"
Vzpomněl jsem si na to, co mi říkal Domča.
,,Počkat, nejsem snad.... Odkud vůbec znáš moje jméno?"
Přisedla si blíž ke mně.
,,To není důležité. A ne, nejsi, neboj se." pousmála se a jednou rukou mě objala kolem ramen.
,,Jsem Lydia." řekla potom. Už jsem se chtěl začít ptát, když vtom mi dala ruku před pusu.
,,Neptej se, vše se časem dozvíš."
,,Proč mi nechceš nic říct?"
,,Vím víc než víte vy."
,,Já a Dominik?"
,,Nejenom vy dva."
,,Co je s Dominikem? Je v pořádku?"
,,Narážíš na tvoje poslední ráno v tvém bytě, Maty?" zvedla pohled. ,,Ne vždycky svojí mysli můžeš věřit."
,,To znamená, že to byl sen?"
,,Možná ano, možná ne.
,,Proč mi nic neřekneš?" začínal jsem být vystresovaný.
,,Já ne. Ale Dominik. Já ti řeknu jenom jedinou věc. Dominik tě miluje. Miluje tě víc než si myslíš. Musíš se vrátit, musíš se vrátit pro něj. Nesnesl by, kdyby o tebe přišel."
Potom se rozplynula. Prudce jsem se zvedl.
,,Takže umírám? Domí je v pořádku? A kde je? Co mi řekne? LYDIO!"
Nikdo mi neodpovídal.
,,Jak se mám vrátit?" řekl jsem si spíš pro sebe.
Lehl jsem si do trávy a pozoroval, jak se mění malé mráčky na různěbarevné obloze.