Byli jsme jen kamarádi... |MaTTejzr

>24<

Začal jsem vnímat zimu, která se táhla vzduchem od místa, kde by mělo být okno. Začínal jsem vnímat. Přetočil jsem se na břicho a zbytek těla si podepřel lokty.
,,Já chci ještě spát." zašeptal jsem si sám pro sebe, když jsem na mobilu viděl čas 5:26.
Začínala mi být zima. Zadíval jsem se do stropu a pohledem z něj uklouzl přímo na otevřené okno, které bylo původ toho chladu v pokoji. Zavřel jsem ho a zadíval se do stropu. Netuším, jak dlouho jsem se na posteli ještě převaloval a snažil se usnout. Znova jsem mrknul na mobil, abych se dozvěděl, že je pár minut po šesté. No, to je skvělý.
Vstal jsem a potichu abych nevzbudil Domču jsem odešel z pokoje.
V kuchyni jsem se s hrnkem kakaa v ruce posadil na zem, protože proč sedět na židli, že?
Dopil jsem kakao, bylo půl sedmé. Nechtěl jsem budit Domču, zároveň jsem ale nevěděl, co budu dělat. Zůstal jsem s hrnkem v ruce sedět na zemi a zamyslel se. Zase jsem začal přemýšlet o špatných věcech. Ne... Nemůžu o na tohle myslet.. Kurwa, Matyáši!
Snažil jsem si prostě zakázat tyhle myšlenky.. Ale nejde to. Nejde to... Prostě to nejdee. Nechci na to myslet.. Škola, rodiče.. Ne!
Po tvářích mi začínají stékat slzy. Připadám si jako malá holčička. Vzpomněl jsem si na střepy, které stále byly v mém batohu. Ne, ne, ne, to nesmíš.

Potichu jsem otevřel dveře mého pokoje, abych neprobudil Dominika. Vzal jsem onu kovovou krabičku že svojí tašky. Když jsem se na ní podíval, říkal jsem si, jak jsem bez ní mohl žít. Pomalu jsem opustil pokoj a zamkl se v koupelně. Posadil jsem se na zem a zádama se opřel o dveře. Vyndal jsem z krabičky jeden střep a prohlížel si ho. Pořád mi tekly slzy. Takhle to dál nepůjde.. Ale jde to jinak? Vyhrnul jsem si rukáv a prohlížel si svojí ruku. Párkrát jsem přes ní přejel prstem. Uvědomuju si, že tohle nemá cenu. Ale prostě dál nemůžu...

Krev stékala po mojí ruce a kapala na podlahu. Už jsem ani necítil tu fyzickou bolest.. Jenom tu psychyckou. Mám z toho hrozný výčitky. Střep jsem pustil na zem a zabořil si hlavu do kolen.

Setřel jsem si slzy. Už je asi dost hodin a třeba už je Domča vzhůru. Otřel jsem střep a i svojí ruku kouskem toaleťáku. Střepy jsem uklidil a schoval do poličky, kde by je Domča nemusel najít. Vyšel jsem z koupelny a vrátil se do pokoje. Domča seděl na gauči a koukal do země.
,,Bré ráno."
Snažil jsem se znít normálně.
,,Maty, můžu?"
Vzal mě za levou roku a posadil mě vedle sebe. Za tu ruku mě furt držel a probodával mě pohledem. Rozbušilo se mi srdce. Ne.. Prosím. Vyhrnul rukáv a prstem přejel přes kůži.
,,Maty, to ne..."
Bylo na něm vidět, že se mu chce brečet.
,,Jo... Dominiku, promiň!"
Pevně jsem ho objal a zabořil hlavu do jeho ramene. Začal jsem brečet.
V tu chvíli jsem se cítil, jako kdyby se zastavil čas.

Někdo tady minule psal, že chce aby se tohle už konečně stalo. Tak doufám že jseš spokojená xd
500 slov to má xd
A půlka je stejně tak nějak o ničem.
Jsem včera úplně zapomněla, že má vyjít kapitola, sry xd
Enjoy💚

A sry že do médií dávam songy, ale už nevim co tam mam dávat :<