Byli jsme jen kamarádi... |MaTTejzr

>4<

Zabouchl jsem dveře od bytu a pustil se směrem k nádraží. Sluchátka v uších, ruce v kapsách, klasika. Levej rukáv jsem si přidržoval prsty. Věděl jsem, že to, že by to někdo viděl i tak, se nestane, ale jistota je jistota.
Asi za půl hoďky už jsem byl na nástupišti opřenej o sloup. Strčil jsem sluchátka do kapsy a vyhlížel Domčův vlak. Neskutečně jsem se těšil. Však jsme se naposledy viděli, když to... no, to je jedno. Prostě půl roku zpátky, to bylo.
Z mého přemýšlení mě vytrhlo skřípění brzd. Usmál jsem se, protože to znamenalo jediné. Domča.
Rozhlížel jsem se po nástupišti. Po chvíli jsem v davu konečně zahlédl jeho svítivě žlutý batoh. Rozeběhl jsem se za ním. Když už jsem byl kousek od něj, došlo mi, že o mně vlastně pořád neví.
,,Domí!"
Skočil jsem mu kolem krku tak prudce, že se dost divím, že jsem ho nesrazil na zem.
,,Ty vole, Maty, tohle mi nedělej!"
Smál se a taky mě objal.
,,Tak sorry, no.."
Pořád jsem ho objímal a smál se. Pustil mě a rukama mě zatáhl za zápěstí.
,,Ani nevíš, jak moc jsem se na tebe těšil."
,,Vím. Já ještě víc, Domí."
Taky jsem ho vzal rukou za zápěstí. Koukal jsem se mu do očí. Zase se mi chtělo brečet.

,,Tak jdeme?"
Kdyby to neřekl, stal bych tam a koukal se mu do očí ještě dlouho.
,,Jo."
Vyrazil jsem směrem k podchodu a Domí se mezi tím vyvlíkl z mého pevného sevření jeho zápěstí.
,,Jé, promiň."
Zasmál jsem se a doufal že to pochopí. Byl by to tak krásnej pocit. Procházet se s Domčou ruku v ruce po Praze. Navečer se posadit na nějaký kopec za Prahou a spolu koukat na západ slunce a povídat si. Povídat si a...
Maty, hlavně teď nebreč!
Tyhle myšlenky si vážně potřebuju zakázat.
Cestou ke mně domů jsme oba mlčeli. Chtěl jsem mu toho tolik říct. Ale prostě nemůžu.

*Jelikož jsem líný hovado, tak nemám obrázek xd. Tak tam máte aspoň songu od Denise ;)