Cena času

Prolog - Rozjeďme to

„Někde jsem četl, že při průměrných podmínkách škrtí muž ženu přes čtvrt hodiny. Nevím jak vás, ale mě by to přestalo bavit asi tak po třech minutách."

„Kecáš. Ve filmech to vypadá jako hračka. Podle mě to nemůže být tak dlouhý."

„Věř v dnešní době filmům, jasně. Tak se koukni třeba na Titanik."

„Co je s ním?"

„Myslíš, že by Leopardo DiCardio chtěl zachránit Rose i po třiceti letech manželství?"

„Leonardo DiCaprio."

„Podle mě, by dal Rose k třicátému výročí stejnou plavbu jako dárek a sám by se pokusil celou loď namířit naproti ledovci. A pokud by se to nepovedlo, klidně by tu flundru přes palubu hodil vlastnoručně."

„Tak to ani náhodou. Oni mezi sebou měli pravou lásku."

„Lásku? To těžko. Pokud by se jim ta bárka ze šrotu nepotopila, dorazili by domů, kde by zjistili, že jsou chudí jako kostelní myši. Po pár letech by se zmohli na malý domek a pár fakanů. A bylo by vymalováno. Rose by zakázala Jackovi házet fusekle po zemi, musel by těžce hákovat, aby splnil každičké její přání, protože Rose byla pěkná fiflenka a tu jen tak něčím nepotěšíš."

„Nesouhlasím. Žili by šťastně až do smrti. Nikdy by nemohl udělat něco podobného jako hodit ji přes palubu. Vždyť kvůli ní zemřel."

„Asi máš pravdu. Nic by jí neudělal."

„Mám. Rozhodně mám pravdu."

„Sám by se s potěchou rozeběhl po palubě a skočil do vody. Věřil bych i tomu, že by si do kapsy dal jen tak pro sichr pár kamenů nebo lodní šroub."

„Seš magor!"

„Ne. Mám diagnostikovanou jen schizofrenii. Taky pár fobií, deprese, nespavost a paranoiu."

„Nezapomněl jsi na něco?"

„Jasně že zapomněl. Můj spis zabírá půlku mé knihovny. Je to obsáhlejší než Ottův slovník."

Seděla jsem na židli a koukala na své kamarády, jak se zamotávají do prapodivné konverzace, ačkoliv přesně tento druh hovorů nám byl více než vlastní.

Oliver byl oficiálně blázen. Ke své psycholožce chodil (ona musela spíš navštěvovat jeho) tak často, že by spolu mohli i bydlet. Nicméně jeho byt, který platil z invalidního důchodu a dávek, byl ve stejném baráku jako byt můj a René.

René pro mě byla hádankou i po dlouhé době, co ji znám. S Oliverem se poznali v děcáku. Se mnou se spřátelili až zde, v baráku, který už zažil mnohem lepší časy (například válku a přírodní katastrofy). René nechala školy i práce a zůstává doma, stejně jako Oli. Oliverovi se nedivím, že je doma, protože z baráku nevystrčil nos už něco přes půl roku. Jenže René to má prý v hlavě v pořádku. I přes to se schovala doma a zarputile nám odmítá prozradit, čím se teď zaobírá. Jediné co vím je, že k ní do bytu chodí mnoho mužů. Každý večer jiný. S Oliverem se bojíme toho nejhoršího, ale nechceme předbíhat, ani na René nějak tlačit. Radši si vymýšlíme všelijaké scénáře, které jsou tak reálné jako láskyplný příběh Jacka a Rose.

„A co ty, Rory?" otočil se na mě s otázkou Oliver, jako by si snad myslel, že dávám pozor, co říkají.

Ano, moje jméno je Rory, ačkoliv oficiálně to je Aurora Luna. Takhle debilní jména vám můžou dát jen rodičové astronomové. Jeden by řekl, že to budou lidé sečtělí a že si dvakrát rozmyslí, než se dítěti bezdůvodně pomstí ještě před narozením. Jenže opak byl pravdou.

Oliver a René moje rodiče milovali a oni zase je, ale to jen proto, že spolu nemuseli žít. Naprosto chápu, že mít rodiče by byl pro Olivera a René vrchol blaha, ale oni nemusí žít se jménem Aurora Luna.

„Promiň, neposlouchala jsem. Přemýšlela jsem o rodičích."

„Co je s nimi?" René zbystřila, jako by se jednalo o něco pekelně důležitého.

„Nic." Musela jsem se usmát, protože „nic" je naprosto vystihovalo. Moji staříci žili ve svém vlastním světě, nebo spíš vesmíru. Bylo jim jedno, že si ze mě každý ve škole dělá prdel kvůli jménu, za to se ale divili, proč mi všichni říkají jen Rory a ne Aurora.

Málem je šmejklo, když jsem jim po ukončení střední školy řekla, že odcházím z domu a dálkově budu studovat Adiktologii. Neměli ani páru o čem mluvím, a moc jsem je neuklidnila ani po přednášce, kdy jsem jim vysvětlila, že jednou budu pracovat se závislými lidmi. Udělala jsem jim tak díru do jejich světa, v kterém si mysleli, že se stanu vesmírným astrofyzikem. Naštěstí tuhle díru jsem zalepila Oliverem a René. Stali se součástí rodiny.

Nastěhovala jsem se do třípatrového domu, kde byl nájem tak směšný, že na jeho zaplacení stačilo schovávat drobný z košíku. V přízemí byl malý obchůdek, kde jsem mohla sehnat naprosto všechno a nikdy se mi nestalo, že by něco neměli. V prvním patře bydlel Oliver, v druhém René a úplně nahoře jsem žila já.

Náš barák byl zvenčí šedivá krabice a zevnitř se oproti venku moc nelišil. Naštěstí já měla ze všech ten nejhezčí byt. Našla jsem si totiž práci na recepci v nemocnici a školu jsem dělala dálkově. Nebyl pro mě problém byt trošku zkulturnit. Navíc jsem měla přístup na střechu, odkud byl super výhled na okolí, které zas tak super nebylo, protože jsme nebydleli v té nejpřepychovější čtvrti. Na střeše jsme mohli grilovat nebo se opalovat. Oliver ale seděl vždycky jen u dveří, protože nesnášel výšky a přejít jen krok k okraji baráku by pro něj znamenalo jistou smrt. Když vylezl všechny pekelné schody až nahoru, muselo na něj v cíli čekat jídlo nebo něco zajímavého.

Oli ke svému uzavřenému typu života potřeboval jen ložnici, koupelnu, obývák spojený s kuchyní a jednu místnost na své lékařské zprávy. René měla stejně rozvržený byt jen s tím rozdílem, že byl o něco větší. Já jsem se jejich standardu bydlení nevymykala. Můj byt byl větší, a po lehké rekonstrukci i hezčí. Stačilo vymalovat a rozdíl našich bytů byl markantní.

I přes to jsme právě seděli v Oliverově obýváku. Oli měl dneska lehký hysterický záchvat, protože odmítal vyjít ze svého bytu. Normálně nemá problém přejít ke mně nebo k René, ale dneska neměl svůj den. Vlastně si ani nepamatuju, že někdy měl svůj den.

A takhle si tu žijeme. Oliver, René a já. Jsme jedna velká (ne)šťastná rodina.