Cena času

Epilog 2/2 - Všechno co chci (Část 2)

Hypnos

„Ty vole, já ti řekl, abys to dal do pořádku. Ne abys jí úplně všechno vyoslil. Nezapomeň, že kdybys nebyl debil, nemusel jsem jí zablokovat vzpomínky."

„Nakonec to překonala. Vzpomněla si sama od sebe. To musí něco znamenat." Obhajoval jsem naši věc před bratrem.

„Ano, to teda znamená. Znamená to, že jsi ji narval jazyk do krku. Samozřejmě že si vzpomněla, když jste se na sebe nalepili a vyměnili jste si sliny. Což je jen drobnost oproti tomu, co jste si vyměňovali nedávno." Thanatos tak upozornil na jednu jedinou noc, kterou jsem s mojí ženou strávil.

„Sám jsi řekl, ať to dám do pořádku. Musel jsem jí to vysvětlit, Aurora není blbá." Seděl jsem v křesle v bratrově kanceláři, zatímco on na mě třeštil oči ze svého místa za stolem.

„Tak za prvé – neříkej jí Aurora. Vždycky se mi vybaví naše Aurora. Aspoň přede mnou o ní mluv jako o Pásithee. A za druhé – myslel jsem si, že si vymyslíš nějakou výmluvu, proč jsi byl v její nemocnici a pak se odklidíš z cesty."

„Šmarja Thanate, konečně jsem ji znovu našel a měl jsem ji nechat jít?" zvýšil jsem hlas, ale s bratrem to nepohnulo. Poslední dobou s ním nepohnulo naprosto nic. Byl jen prázdnou skořápkou. Dělal jsem si o něj starost.

„Vzpomeň si, co se stalo, když jsi ji potkal poprvé." Zabručel.

Zakroutil jsem očima, protože jen já jsem si nejlépe vědom chyby, která mě dostala tam, kde jsem. „Tehdy jsem nevěděl, že je to ona. Byla mimino. Mimino, kterého jsem se nedokázal dotknout. Asi jsem si to měl uvědomit, ale kdo ví, co by se stalo, kdybych jí tehdy ..." Nedokončil jsem větu, protože můj bratr nepozorovaně ztuhnul. Málokdo by si toho všiml, ale vzhledem k tomu, že je moje dvojče, jsem já ten, kdo si všimne i jen nepatrné reakce. „Řekni mi, bratře, jsi to snad ty? Ty víš, co by se stalo?"

Thanatos se opřel do svého křesla a zabodl svůj pohled do krajiny za oknem. „Ano. Kdybys jí tehdy vzal sem, mohli jste být spolu."

Přimhouřil jsem na něj oči. „Nevrátila by se do jiného těla na zemi?"

„Ne. Tady by se jistojistě ukázalo, že je to Pasithea. Zestárla by do své pravé podoby a pak byste spojili svoje životy."

„Jak to můžeš vědět?"

Thanatos pohled přesunul zpátky na mě. „Jsem smrt, ty blbče. Kdo jiný by to měl vědět? Když na ní kouknu, divím, že jí další lidský život nečeká. Což je divný. Měla by se vrátit do lidského života, ale nevrátí."

„A co se bude dít teď? Jak dlouho bude žít? Vím, že se moje chyba odrazí i v jejím životě."

Brácha si jen povzdechl. Tohle jsme probírali už mockrát, takže jsem věděl, co odpoví. „Nevím." Thanatos se protáhl a zadumaně přemýšlel. „Něco se děje, Hypne."

„Cože?" divil jsem se. Bratra něco trápilo. A pokud něco trápí boha smrti, rozhodně to není dobré.

„Je to ve vzduchu. Něco se děje. A pokud se to dotkne celého systému, můžeme se těšit na příšerný bordel."

„Myslíš, že v tom má prsty náš stařík?" povytáhl jsem obočí, protože změna systému si jistě vyžádá i změnu pravidel, což bych přisuzoval našemu dědovi.

Thanatos se zašklebil. „Být tebou, tak o Chaosovi nemluvím jako o staříkovi. Mohlo by se ti to vymstít."

Naskočila mi husí kůže při představě, že by nás děda navštívil. Neviděl jsem ho už roky, a nevadilo mi to. „S tou změnou si seš jistý?"

„Já bych se vlastně ani nedivil. Všechno se nám hroutí. Koukni na sebe, koukni na mě a především koukni na ty všechny, který nám chybí. Bylo by dost dětinské myslet si, že se po tom všem nic nezmění."

Mnoho bohů jsme ztratili. Celou řadu z nich musel Thanatos sám zabít. Porušili totiž ty nejzákladnější pravidla. Když se zjistilo, že v moderní době nikoho bohové nezajímají a pokud ano, tak věří jen v jednu entitu, mnoho bohů se naštvalo. Začali vytvářet na zemi sekty a klany, a ty vedli k víře v nás. A to bylo naprosto přes čáru. Další bohové se pomlátili mezi sebou. Zřejmě si chtěli poměřit síly.

S Thanatem jsme se drželi od sporů co nejdál a všímali si svých věcí, což je asi důvod, proč nás určili jako strážce pravidel. Jeli jsme podle nich dlouhé roky. Jenže pak to začalo skřípat. Thanatos už několik cyklů nemůže najít svou ženu, a já jsem porušil pravidlo, kterým se prostě musím řídit. Bez výjimky.

„Musím uznat, brácho, že se nám to všechno nějak sere pod rukama." Zabručel Thanatos.

V tu chvíli jsem si ani neuvědomoval, jak moc velkou pravdu má. To mi mělo dojít až po pár týdnech.

Seděl jsem za svým stolem, když mi najednou brácha téměř vyrazil dveře z pantů. Vypadal děsně. Děsně naštvaně. Tvářil se jako jezdec apokalypsy, kterým vlastně teoreticky vzato byl. Prakticky vzato seděl na koni párkrát a vždycky to zvíře proklínal. Ani s poníky to nebylo o moc lepší. Pokud s ostatními jezdci bude muset někam doklusat, tak raději dojde pěšky.

„Co se děje?" šklebil jsem se, když mi probíhala v hlavě představa Thanata, jak nazuje tenisky a půjde někam začít apokalypsu.

Thanatos ke mně přišel o pár kroků a vypadal jako by se mu chtělo zvracet. Byl naštvaný, znechucený a jakýmsi způsobem i smutný. „Je těhotná."

„Kdo?" zeptal jsem se, protože jsem nechápal, proč by mě mělo zajímat něčí těhotenství.

„Pásithea."

Jakékoliv moje emoce ochladly. „S kým?" pocítil jsem nával vzteku. Asi znovu poruším pravidla a zabiju kohokoliv, kdo na ni sáhnul.

„S tebou." A najednou jsem pochopil, proč sem tak vtrhnul. I já jsem se chtěl někam vrhnout. Chtěl jsem okamžitě jít za Pásitheou a říct, jak moc ji miluju. Jenže to nemůžu.

Chytil jsem si hlavu do dlaní a několikrát jsem zanadával. Bratr stál přede mnou s rukama na hrudníku a mračil se.

„Co se bude dít teď?" vzhlédl jsem k němu a zeptal se.

„To dítě nemůže spatřit světlo světa. Nejsem si ani jistý, co by se z vašeho spojení mohlo narodit. Vlastně jsem na cestě za Pásitheou."

Znovu ze mě vyjela halda nadávek. „Nebude lepší, když to udělám sám?" Věděl jsem, že to dítě je chyba. Věděl jsem, že se nesmí narodit. Ale i tak jsem se cítil být připraven na roli čerstvého otce. A mrzelo mě, že si Pásithea bude muset projít ztrátou našeho dítěte.

„Ne. Bude lepší, když to udělám já. Nechám emoce u dveří a vypořádám se s tím s větším klidem."

„Thanate, já ji miluju." Povzdechl jsem si a rozháněl slzy. Žiju už tisíce let a myslel jsem si, že jsem prožil už všechno, ale není tomu tak.

„Já vím. A věř nebo ne. Já tu holku mám taky rád. Jsme přece rodina. Proto ji nechci víc trápit. Udělám to rychle a nebudu ji stresovat."

„Fajn." Vzdychl jsem.

Brácha potichu odešel a nechal mě samotného v kanceláři. Nestačí, že na ni furt myslím. Teď na ni budu myslet a proklínat se za to, co jsem jí udělal. Měl jsem si sakra dávat pozor. Ale ne. Já to zase posral. Zase.

Zlomilo ji to. Po pár letech jsem začal Pásitheu potkávat v Olympu. Moje žena šla za svým snem a především za svým posláním a vsadil bych se, že věděla, že Olymp je místo, kterému se smrt nevyhne. Ale jizvy, které jsem na ní napáchal, byly stále vidět. A každá moje návštěva, během které jsem se jí musel vyhýbat, nechala na nás dvou další a další značky bolesti.

Nejhorší byla absence naděje. Nevím, jak dlouho na ni budu čekat. Nevím, jestli se ještě někdy sejdeme.

Ale já víru neztratím. Nikdy. Ona je druhá polovina mojí duše. Tak to prostě je. A je mi jedno, jestli se do toho bude míchat Chaos nebo kdokoliv jiný. Budeme spolu, ať mě to bude stát cokoliv.