Cena času

8. Kapitola - Sny skutečné jsou

„Jaké bylo rande?"

Byla už hluboká noc, když jsem se vrátila domů, potichu prošla domem a svalila se co nejtišeji do své postele. Jenže když jsem si lehla, René se zvedla a rozsvítila lampičku.

Byla bych sama proti sobě, kdybych se snažila něco zapřít. Věděla jsem, že René není blbá a hlavně si určitě všimla jeho bundy, kterou jsem měla stále na sobě.

„Když ti řeknu, že o tom nechci mluvit, půjdeme spát?"

René na mě chvilku zamyšleně koukala. „Až zase půjdeš v noci na hřbitov, někomu to řekni. Nemusí to být nutně bezpečný." Načež vypnula lampičku, lehla si a obrátila se ke mně zády.

Usnula jsem s pocitem, že dnešek stál za prd. Otázek jsem měla víc, než odpovědí. Zase.

Ležela jsem na posteli v naprosto sterilním prostředí, které mi evokovalo nemocnici mnohem víc, než všechny hadičky, které mě spojovaly s přístroji kolem. Spatřila jsme svoji ruku. Byla drobná a strašně bledá. A ač jsem se snažila, co to šlo, nedokázala jsem s ní pohnout. Mé soustředění přerušil hlas z chodby, který právě mluvil o tom, že se její stav nezlepšuje. Mé dětské já poznalo hlas a přiřadilo ho k pánovi v bílém plášti. Mé dospělé já, které na celou scénu koukalo očima dítěte, poznalo, že doktor mluví o mně.

Byla jsem malinkatá. Ležela jsem v posteli pro děti. Vsadila bych se, že tehdy jsem ve slovníku neměla moc slov.

Věděla jsem, že se nejedná o jednu mých vzpomínek, které jsem měla v hlavě zavřenou pod petlicí. Jak jsem se k ní ve snu dostala, mi ale bylo záhadou.

Scéna pokrčovala a do mého pokoje vešli máma s tátou. Oba vypadali mladí a zmoženi starostmi. Jako malá jsem si ale únavy, která se odrážela v jejich obličejích, vůbec nevšímala.

Mamka si sedla na židli vedle mé postele, táta zůstal stát a koukal se do země, zatímco mě mamka chytla za ruku. „Zlatíčko, my teď pojedeme domů. Musíme se převléct a zařídit nějaké věci."

Jako dítě jsem samozřejmě nepobrala ani slovo. Bylo mi úplně jedno, že se někam chystá. Jediné, na čem záleželo, byla jejich přítomnost a bolest, kterou jsem pociťovala.

Ani jsem si nevšimla, že odešli. Měla jsem zavřený oči, když jsem zaslechla, jak se otevírají dveře a někdo vchází dovnitř. Nepřišlo mi to jako něco, kvůli čemu chyb musela otevírat oči. Do mého pokoje chodila spousta lidí. A ani tahle přepadovka nebyla výjimečná. Byla to sestra s nějakou mladší dívkou. Ukazovala jí, jak mi má vyměnit kapačku, takže jsem usoudila, že to byla nějaká holčina na stáži, nebo která tam byla nová. Bavili se o věcech, kterým malá holka nerozumí a vlastně ani rozumět nechce.

„Co jí je?" zeptal se hlas mladé dívky. „Je tak malá. Je to ještě dítě. Vsadím se, že sotva mluví."

„Má vzácnou nemoc. Má problémy s nervovou soustavou."

„Problémy s nervovkou?"

„Ano, tělo neví, co má dělat. Střevo nedokáže zpracovat potravu. Sama se téměř nepohne."

Chvilku bylo ticho, než mladá dívka opět promluvila. „To si nedokážu představit."

„Je to jako kabel, který má špatný kontakt. Představ si světýlka na vánoční stromek. Budou svítit jen, když bude kabel v jedné poloze, kdy se zrovna kabely dotýkají. Jindy světla nebudou svítit."