Cena času

3. Kapitola - Klid, nedělej si starosti

Ačkoliv jsem nemusela další den vstávat brzo, probudily mě hlasité rány. Vlastně jsem si připadala jako v dělostřeleckém doupěti. Takhle jsem rozhodně den začínat nechtěla. Popravdě jsem se chtěla probudit jako dáma s menstruací, jako v každé reklamě na vložky. Jenže místo toho jsem byla jen dezorientovaný, rozespalý a vyděšený slimák.

Rány šly od dveří, ale čekala bych, že magor, který mě chce vzbudit bušením do dveří, klidně přidá i nějaký hlasový projev.

Stále se slepenýma očima jsem se natáhla po županu, natáhla ho na sebe a poslepu se vydala ke dveřím. Kdybych měla krb, vzala bych si pohrabáč a třikrát ho ohnula o kreténa mlátícího na mé dveře.

„Už jdu!" zaječela jsem cestou, abych dala návštěvníkovi najevo, že už nemusí dělat randál.

Rány ale nepřestávaly a já tak rozrazila dveře poměrně naštvaná. Vlastě mě ani nezarazilo, že za dveřmi stojí Oliver oblečený jako normální člověk, kterým ale rozhodně nebyl.

„Čau Rory, nevíš, kde je moje mikrovlnka?" Usmál se a vypadal jako naprosto jiný člověk. Nebo přinejmenším nevypadal jako debil v kravím převleku.

„Nevíš, kolik je hodin?" zavrčela jsem nazpět bez odpovědi.

Oliver se koukl na hodiny, a usmál se. „Pět dvacet tři. A teď k mé mikrovlnce."

Věděla jsem, že pokud napráším René, Oliver sejde schody a bude mlátit na dveře u ní. Volba byla jasná. „Má ji René. Měl bys za ní skočit."

„Proč je moje mikrovlnka u René?"

Protočila jsem oči, protože o půl šesté jsem nebyla připravená na tolik otázek. „Zeptej se jí sám."

Oliver pokrčil rameny, ve znamení, že moji radu vzal za svou a otočil se ke schodům. Mě pak ještě něco napadlo. „Jak to, že jsi vylezl schody až k mému bytu?"

Oli se na mě otočil se spokojeným šklebem. Podobný mám já po dvanácti hodinách nepřerušovaného spánku. „Hledal jsem svůj majetek a nemohl jsem zavolat, protože mám asi štěnici v mobilu. Sledují mě. Vlastě nás všechny."

A najednou jsem to měla. Bylo to přímo tady. „Tak to bychom měli vypadnout. Prostě někam odjet. Oni to pak vzdají."

Oliver přimhouřil oči. „To zní dobře. Co máš na mysli?"

„Ve čtvrte jedem za mými rodiči. Sbal se." Nečekala jsem na odpověď, otočila jsem se a mílovými skoky jsem zaplula zpět pod peřinu. Bylo mi jedno, jak Oliver zareaguje. Prostě ho vezmu na výlet, a pokud se bude bránit, ve spánku ho svážu a normálně ho unesu.

Pokusila jsem se opět usnout, ale bohužel se mi to nepovedlo. O půl sedmé jsem jen ležela na zádech a tupě zírala do stropu.

Jaký teď mám možnosti? Ležet a vstát až na odpolední směnu? Kouknout se na televizi? Přečíst si knížku?

Po pár minutách rozhodování jsem si vybrala obléct se a skočit dolů do krámku pro něco čerstvého ke snídani. S jemným sladkým pečivem a krabicí mléka jsem se následně vrátila zpět do bytu, udělala si kakao a vylezla na střešní terasu, kde jsem s výhledem na naše zaflusané město zdlábla snídani.

Cesta za rodiči bude příjemné rozptýlení pro všechny. Především pro mě, protože nejsem schopná zavřít oči, aniž bych neviděla temného cizince ze včerejška. Na druhou stranu to ale mělo příjemný efekt. Těšila jsem se do práce asi tak, jako se těší malé dítě na Vánoce.