Cena času

10. Kapitola - Vzpomínka

„Tak holky, co jste dělaly, když jsme nakupovali?" zeptal se nás táta, který nesl další dvě tašky hned za mamkou.

Nějak jsem nechápala, proč dělají zásoby, jako by měla přijít válka nebo apokalypsa, když mamka neumí vařit.

Moje nevyřčené otázky se shodovaly s těmi, co měla v hlavě René, která se na nákupní tašky koukala úplně stejně jako já. „Vlastně jsme se rozkoukávaly. Oliver si šel ještě lehnout. Ale důležitější je, proč jste vykoupili všechny krámy v okruhu několika kilometrů?"

Máma s hlavou v ledničce, kam začala ukládat jogurty rychle a nelidsky nadšeně začala odpovídat: „Ode dneška bude našimi dalekohledy vidět zajímavý úkaz, který se opakuje jednou za ..." Dál jsem ji už neposlouchala. A René taky ne. Jen na mě koukla, že už je tady opět to jejich nesmyslné žvanění.

„..., takže bychom stejně neměli na nic čas. Napadlo nás, že bude lepší udělat zásoby, když budeme stejně celý týden pracovat a do města se jen tak nedostaneme." Mamka ukončila svůj vyčerpávající monolog.

Táta se snažil nafukovat špajzku nějakými těstovinami, máma měla na paškále lednici. Koukala jsem na ně a bohužel jsem neviděla ty dva rodiče, kteří nás včera vítali u dveří, ale nyní to byl mladý a vyděšený pár, kterému umírala dcera.

Najednou do mě René šťouchla a vytrhla mě tak z přemýšlení.

„Co je?" zeptala jsem se překvapeně.

René pokynula k tátovi, který zřejmě čekal na moji odpověď. Jenže když viděl, že jsem ho neposlouchala, musel otázku zopakovat. „Ptal jsem se, jestli mi s něčím pomůžeš na půdě, když Oliver spí a René se nabídla, že něco uvaří."

Fakt, že René něco uvaří, nám všem zachránil život. I tátovi skákaly jiskřičky v očích úlevou, když zmínil, že bude vařit kdokoliv jiný než máma.

„Jasně tati. Jen si dojdu obléct něco na zašpinění a sejdeme se tam."

Než jsem se otočila k odchodu, narychlo jsem špitla k René. „Po půl hodině se budeme koukat na Oliho, jo? Teď v celou to beru já, ty máš službu o půl."

René kývla v porozumění a začala připravovat věci na vaření. Já jsem odcupitala do pokoje, kde jsem na sebe natáhla ty nejvíc hrozný tepláky a tričko, které jsem našla. Ještě jsem potichu šla zkontrolovat Olivera, který spal jako dřevo, než jsem vylezla na půdu.

Byla jsem tam dřív než táta, ale jeho funění do schodů mi napovědělo, že není daleko od půdy.

Sedla jsem si na pár minut na stoličku v rohu a čekala jsem, než se vydrápe nahoru.

Táta nakonec dorazil a nesl spoustu věcí. Na první pohled jsem poznala špachtli a šroubovák. Trošku mě děsilo, co si pro mě připravil.

„Takže," s duněním položil krabici s krámy, které nesl, „napadlo mě, že bys mi tu mohla trošku pomoct." Načež mi z krabice podal cosi, čímž jsem měla jezdit po trámech, z kterých jsem chytala třísky jen pohledem a měla jsem z nich udělat hladké trámky.

„Až tu budeme chodit, nechci, abychom se zranili kdykoliv kolem nich jen projdeme."

„To chápu, tati." Přešla jsem k nejbližšímu dřevu a dala se do práce. Byla to pekelná nuda. Oba jsme mlčeli a pracovali. A právě ticho a lehká manuální práce mi umožnily, abych se oddala přemýšlení.

Znovu jsem si projížděla v hlavě sny, které se mi zdály, a hledala jsem něco, co by mi umožnilo rozklíčovat, jestli ty sny byly reálné, nebo jestli se jednalo jen o moji pokroucenou představivost.