Cena času

Epilog 1/2 - Všechno co chci (Část 1)

Rory

Po potratu se všechno změnilo. Já jsem se změnila. Od všeho a od všech jsem se odcizila. Ty nejotrlejší, který se nenechali odehnat, jsem aspoň odšoupla na druhou kolej.

Rodiče stačilo navštívit dvakrát do roka. Nikdy neměli potřebu promluvit si se mnou o mé nemoci a já to s nimi také nechtěla rozebírat, když jsem znala tu nejhlubší možnou pravdu. Dva prodloužené víkendy v roce jsem se usmívala a to bylo všechno.

V práci jsem se také musela usmívat, ale tam to šlo samo od sebe, protože Patrik byl vyhozen po tom, co ho ředitel přistihl v nemocniční kantýně, jak se směje mému potratu. Prý jsem šlapka, která si o to vyloženě říkala. Letěl na hodinu a já jsem se s ním víckrát nepotkala.

René měla dost práce sama se sebou a hlavně se školou. Samozřejmě si všimla, že se mnou není něco v pořádku a rozhodně jí neunikla přítomnost záchranky v jejím domě. Vymluvila jsem se na silnou dehydrataci, která mě poslala k zemi. Namluvila jsem jí, že jsem si pro pomoc zavolala ve chvíli, kdy na mě šly mdloby. René se nenechala tak snadno odstrčit, takže mi dala aspoň více prostoru, a já ji za to byla vděčná. Na oplátku jsem se snažila být dobrou kamarádkou, ale nejsem si moc jistá, jak dobře mi to šlo.

Oliverův stav se zhoršoval. Nic nepomáhalo. Nikdy se to mezi námi neurovnalo. Když jsme se dlouho neviděli, měl záchvaty silnější. Když jsme se viděli vícekrát, záchvaty byly častější. Jeho doktorka mi potvrdila, že jsem se stala jedním z vyvolávacích impulsů. I jemu jsem se snažila být dobrou kamarádkou. Na rovinu ale musím přiznat, že mi to moc nešlo.

Párkrát jsem se dostala do stavu, kdy jsem chtěla všechno hodit za hlavu a začít žít normální lidský život. Pak jsem se ale v noci probudila s křikem a pláčem ze spánku. Když jsem nemohla spát, hledala jsem na internetu všechny informace o mytologii a především o mě a o Hypovi. Dle všeho jsem byla Pasithea. Některé zdroje mě uváděly jako jednu z Charitek, což by odpovídalo Hypově poznámce o sestrách. Jiné zdroje mě označovaly jako bohyni relaxace, meditace a halucinací. Což by taky sedělo, protože jsem dotáhla adiktologii až do konce. Stejně jako René jsem dokončila školu magisterským titulem.

Na doktorské studium adiktologie jsem nastoupila, až když jsme s René otevřely náš vlastní ústav. Zřejmě ze soucitu souhlasila s mým nápadem investovat část jejích peněz do sanatoria pro závislé. Nevím, jestli to bylo sentimentem nebo jen blbostí, ale daly jsme mu jméno Olymp.

René svými schopnostmi na poli managementu rychle udělala z Olympu populární ústav, který se během pár let rozrostl i o LDNku a oddělení pro duševně choré. V tom nakonec skončil i Oliver. Jeho stav byl příšerný. Během stavby Olympu a jeho začátku jsme s René měly plné ruce práce a na Olivera nám tolik času nezbývalo. Když se sanatorium rozjelo a my našly Olivera doma, nevěřily jsme vlastním očím. Zbyla z něj jen troska. Nevěnoval nám pozornost, často nás nepoznával a začal být agresivní. Po dohodě s jeho doktorkou jsme ho hospitalizovali u nás. René pak následně věnovala náš barák dětskému domovu. Já jsem si koupila malý byt kousek od sanatoria a René si postavila o ulici dál domek. Po pár letech se blízce spřátelila s jedním z doktorů a vzali se až po narození jejich prvního syna. Dostal jméno Oliver, jako vzpomínku na našeho kamaráda, který ve svých dvaatřiceti letech spáchal sebevraždu otravou rulíkem zlomocným.

René to pak dotáhla i na druhé dítě, dceru. Měla rodinu, kterou si vždycky přála a byla šťastná. Byla úžasnou matkou a manželkou.

Já jsem se s nikým neusadila. Všechny moje známosti byly na jednu noc, někdy na dvě. Nikdy jsem neměla touhu mít děti, ale skvěle jsem se chopila role kmotry. Nejvíc času jsem ale stejně byla v Olympu.

Primární důvod, proč jsem přišla s nápadem na výstavbu Olympu, nebyl tak dobromyslný, jak by se chtělo zdát. Byl naprosto sobecký. Chtěla jsem dál potkávat Hypa. Byla jsem šťastná za každý letmý pohled.

Nebudu lhát. Na LDNce se prostě umírá. Závislí lidé umírají. I blázni umírají. Všechen personál dělá všechno pro to, aby lidé neumírali, ale nedá se tomu úplně zabránit. A právě ty nejhorší případy jsem měla na starost já. Mnoho z nich jsem zachránila, ale pokud se tak nestalo, měla jsem jedinečnou šanci spatřit Hypa. Nestávalo se to často. Hádám, že měl pravdu, když tvrdil, že bude trávit víc času v kanceláři. Ale našel si čas i na pochůzky. Párkrát jsem potkala i Thanata. Vždycky na mě kývnul a párkrát mě i pozdravil. Pokusil se i o úsměv, ale v očích mu jakákoliv radost i elán do života chyběly.

Teď sedím na střeše sanatoria, které vedu s René napůl. Zatímco ona je doma s dětmi a koukají na televizi, já koukám na západ slunce a čekám, až mě zavolají k nějakému vážnému případu. A až se tak stane, budu ze všech sil doufat, že ho zachráníme a jestli ne, tak že pro něj přijde Hypnos.

Kdybych Hypa tehdy poslechla a zapomněla na něj, tohle všechno by bylo asi to, co jsem si vždycky přála. Ale já ho neposlechla. A jsem za to ráda, protože aspoň vím, kdo jsem. Vím, co je ve mně a vím, jak s tím naložit. Když nemůžu žít s Hypem jsem ráda, že můžu žít sama se sebou - s osobou, kterou opravdu jsem a ne s kreaturou s blbou pamětí, ohnutou strachem a hromadou lží.

Bláhově jsem si myslela, že jsem zlomená ztrátou dítěte a životního partnera. Nakonec se ukázalo, že jsem jen ohnutá a stále dokážu bojovat.