Cena času

7. Kapitola - Uprostřed noci

Nikdy jsem si nemyslela, že mi během cesty na hřbitov za neznámým mužem, přinese výhodu fakt, že mám rodiče magory do nebe. Protože právě moji rodiče mě naučili už v brzkém věku, že pokud je v noci jasno, je taky chladno. V duchu jsem jim za tuto poučku děkovala a sama sebe jsem chválila za svetr a bundu, kterou jsem rychle strhla z věšáku. Bohužel byla bunda slabá a svetr mě zcela nezahřál.

Cestu jsem znala opravdu dobře. Ne že bych tam tak často chodila, ale byl to nejbližší kus civilizace od našeho domu. 

Nebylo to daleko ale ani blízko, ale v aktuální chvíli mě vzdálenost moc netrápila. Měla jsem v hlavě dost myšlenek, kterým jsem se mohla cestou věnovat.

To, že dělám naprosto iracionální blbost, jsem si ale uvědomila sto metrů před bránou na hřbitov a to jen díky tomu, že mi začaly umrzat prsty. Letošní podzim nebyl moc shovívavý a už vůbec ne k blbce, která se žene za přízrakem.

Stála jsem před bránou, která se nikdy nezamyká a věděla, že když vezmu za kliku, nebude úniku. Když tam vlezu, prokážu tím sama sobě, že jsem se pomátla. K maximálnímu „úspěchu" mi tu ale chyběl nějaký svědek, který by celému městu mohl vyzvonit, že jsem se v noci bezděčně toulala kolem hrobů.

Na druhou stanu – když už jsem tady, kouknu se na prarodiče, ne?

Vzala jsem za kliku a opřela se do brány. Panty byly jako nové a já jsem se tak za doprovodu jen lehkého zapískání pantů dostala na pozemek, kde spalo věčným spánkem pár desítek lidí, včetně mých prarodičů.

A právě k nim jsem se hned rozešla. Proplétala jsem se mezi hroby naprosto automaticky, protože cesta k hrobu mé babičky a mého dědy spadala do kategorie hloupostí, které si jsem schopna zapamatovat i přes můj problém s pamětí.

Ihned jsem poznala, že jsem se přiblížila k místu, které jsem hledala. Před hrobem mých prarodičů byla takticky umístěna lavička, na kterou jsem si sedla, ale ihned jsem toho litovala, protože mi skoro okamžitě mrazem odemřel zadek. Moje ješitnost mě ale přinutila zůstat sedět, takže jsem se držela zuby nehty, abych nezačala drkotat zuby.

Dlouho jsem ale drkotání zastavovat nemusela. Periferně jsem zaznamenala pohyb, takže jsem byla na nohách. Celá jsem se napnula a dokonce jsem se nachytala, jak jsem jednu nohu dala více dopředu, abych upevnila svoji stabilitu, jako bych snad čekala na nějaký útok.

Pokud jsem si cestou sem nadávala, že jsem pitomá, teď bych se musela profackovat, protože jsem koukala na ježka. Ano, opravdu mě vyděsil ježek.

Nedokázala jsem nadále unést svoji blbost, takže jsem se musela nějak uvolnit. „Já jsem tak pitomá. Jsem naprostý magor. To snad ani není možný. Příště si skočím na psychinu s Oliverem."

„Mně se naopak zdá, že Oliver je jediným příčetným člověkem."

Hlas za mnou mě vyděsil milionkrát více než ježek. Musela jsem vyletět leknutím aspoň metr do vzduchu a výskok jsem doplnila i srdcervoucím výkřikem, který se rozléhal v přilehlém lese ještě pár chvil po té, co jsem se jakžtakž uklidnila a otočila se na osobu za sebou.

Ve tmě jsem z něj moc neviděla, ale poznala jsem, že má na obličeji samolibý škleb. Moc dobře věděl, že mě vyděsil k smrti.

Byla mi zima a on mě málem zabil. Moje reakce přišla záhy. „Tak ses sakra zbláznil?"

Škleb se proměnil v úsměv. „Já? To ty sis plánovala návštěvu na psychině."

Okamžitě mě napadlo, že bych mu mohla vyčíst, že se toulá po hřbitově a děsí mladé dívky k smrti, ale pak jsem si obratem uvědomila, že já jsem taky bezdůvodně na hřbitově a čekám na neznámého muže.