Cena času

2. Kapitola - Jsme rodina

Pocit déjà vu se mě držel tak pevně jako nepříjemná husí kůže z toho, že zemřel člověk, na kterého se ptal chlap, který mě dostává do varu i v myšlenkách. Naštěstí mě od mých myšlenek odtáhla René, která mě přepadla na chodbě u jejího bytu.

„Kde jsi byla?"

„Ahoj. Byla jsem v práci, Sherlocku. Ale to ty přece víš. Takže proč se ptáš?" Povzdechla jsem si, protože mě stačila zničit směna v práci, nepotřebovala jsem se dodělat stupidním rozhovorem.

„Oliver dneska nemá moc dobrou náladu. Měli bychom něco udělat."

Fakt, že Oli nemá dobrou náladu, neznamenal nic dobrého. Naposledy se pokusil vyskočit z okna, ale rozmyslel si to, protože po ulici přešla maminka s křičícím dítětem v kočárku. Oli se jich lekl, utekl a na dva dny se schoval do skříně. S René jsme se pak shodly, že kdyby to probíhalo vždycky takhle, budeme spokojené.

„A na co se budeme koukat?" zeptala jsem se, protože jsem věděla, že se musím zachovat jako kamarádka a musím jít koukat na film s kamarádem bláznem. Zdlábnu u toho nějakou mňamku a budu dohlížet, aby můj kamarád neskočil z okna. Hračka.

„Nevím, ale nesmí to být nic o tajné službě." René se mnou mluvila tak normálně, jakoby snad tématem našeho hovoru bylo počasí.

Hned jsem pochopila, kam tím míří. „Aha, takže Oli si myslí, že po něm jdou?"

René jen pokrčila rameny. „Ráno mu prý napíchli mobil a prosil mě, abych s ním prohledala byt, protože tam někde má kamery."

Zvedla jsem obočí, protože kamery jsme ještě nikdy nehledaly. Aspoň to bylo milé přerušení monotónnosti jeho záchvatů.

René opět pokrčila rameny, jako by se vlastně ani nic nedělo. „Myslel si, že je kamera s mikrofonem v mikrovlnce, tak jsem ji musela odnést."

„Odnést? Kam?"

„Mám ji doma v chodbě, hned u dveří. Za týden mu jí vrátím a řeknu, že je vyčištěná a odštěnicovaná. Chtěl, abych ji spálila, ale přijde mi to zbytečné."

Koukla jsem se do stropu, než jsem si povzdechla a zadívala se zpět na svou kamarádku. „Jen se převleču a jsem u vás."

Zbývající patro jsem vyskákala jako laňka. Kabelku jsem hodila do rohu předsíně, převlékla jsem se do pyžamových kalhot, světlé vlasy jsem si dala do zmateného drdolu. Make-up jsem si sundala pár tahy odličovacími ubrousky.

U Oliho dveří jsem tedy stála jen pár minut po setkání s René. Pokud měl Oliver jednu ze svých horších nálad, nemohla jsem počítat s tím, že by mi otevřel. Proto jsem použila klíč, který mi svěřil.

René s Oliverem seděli na sedačce, kterou rozložili a naházeli na ni polštáře a deky, jakoby z nich chtěli udělat bunkr. Nijak mě neudivilo, že jsem našla Oliho převlečeného do overalu krávy a žvýkajícího ledový salát.

„Ahoj. Tak co si pustíme?"

Oliver objal mísu se salátem a přitáhl si ji blíž k tělu. René se natáhla pro ovladač a pustila televizi. „Svalouš dělá šerifa, přijde zloun, bude bitka."

Tento popis seděla na hromadu filmů, takže jsem byla zvědavá, co to vlastně bude.

Nakonec jsme shlédli průměrný film s nadprůměrným množstvím umělých efektů vybuchujících aut a neskutečným množstvím umělé krve. Oli nic neřekl. Jen žvýkal salát. Za celou dobu ho musel sežrat asi valník.

„Jak bylo v práci?" otočila se na mě René po konci filmu.

„Šlo to." Cukla jsem pohledem, což René vyprovokovalo k další otázce.