Cena času

5. Kapitola - Šílená

Cestu domů si vlastně ani nepamatuju. Jediné, nad čím jsem dokázala přemýšlet, bylo, jak se mohl chlap jako hora ztratit na jedné nevelké chodbě. Bylo jasné, že mi unikl z dohledu v okamžiku, kdy do mě uhodil špatný pocit ohledně probíhajícího porodu. Ale jsem si jistá, že kdyby prošel kolem mě, upoutal by moji pozornost zpět.

Hlava mě začala třeštit. Věděla jsem, že mi stačí už jen kousek, abych se dostala k odpovědím, které mám v hlavě. Ale nejsem schopná se k nim dostat. Nikdy jsem toho schopna nebyla ani nebudu. O to je pak frustrace větší.

Doma mě přivítalo ohlušující ticho. Po průserech způsobených Oliverem žádné stopy. Mohla jsem si jen gratulovat.

Mezi dveřmi do koupelny, kam jsem si šla napustit vanu, mě ale vyrušil řev z chodby. „Debile!"

Zaklonila jsem hlavu a koukla se do stropu, protože jsem hlas okamžitě přiradila k René. Ta holka má neskutečný hlas.

Pomalým krokem jsem se vydala na chodbu. Ať se tam dělo cokoliv, jen tak to nezmizí, takže jsem rozhodně neměla v plánu chvátat.

„Máš hlásek jako slavík topící se v betonu." Chechtal se Oli, když jsem se postavila na první schod a koukla jsem se přes zábradlí dolů.

„Jak jsi to mohl udělat?" ječela s razancí tanku René.

„Co tam dole sakra děláte?" Houkla jsem dolů a doufala, že se nic nepokazí a zítra bez problémů odjedeme k našim.

René se naklonila nad zábradlí a koukla nahoru. „Oliver je nemocný člověk. Měl by být v ústavu."

I Oliver se koukl mým směrem. „Potkal jsem dalšího mamláka, který vycházel z jejího bytu. Decentně jsem mu naznačil, aby sem už nechodil."

„Decentně?" Zařvala René. „Řekl jsi mu, že mám AIDS, ty kreténe."

„A budu to říkat každému, kdo vyjde z tvého bytu, dokud mi neřekneš, co tam děláš." Trval si na svém Oliver a já jen přikývla.

„Co je vám do toho? Co dělám ve svém bytě je jen a jen moje věc." René se otočila a s teatrálním prásknutím dveří zmizela ve svém bytě.

Koukal jsem se na Olivera, který se jen šklebil. „Však ona nám to jednou řekne."

„Nevypadalo to tak, Oli." Zamračila jsem se. Oba jsme věděli, že pokud nám to René nebude chtít říct, neřekne nám to. „Zítra vyjíždíme, až se vrátím z ranní směny v nemocnici."

Zabouchla jsem za sebou dveře a věřím, že se nesl dunivý náraz chodbou ještě ve chvíli, kdy jsem vstoupila do sprchy a pustila vodu. Na vanu mě přešla nálada, takže jsem jen nechala proud vody smáčet moje tělo. Nejraději bych však byla, kdyby voda vyplavila z hlavy všechny moje myšlenky, kterých bylo požehnaně.

Dneska jsem ocítila tolik emocí, že bych se divila, kdybych si lehla do postele a spokojeně usnula.

Můj „starý známí" se zase objevil. A zase to nebylo u úplně radostné události. A opět zmizel beze stopy.

Ale já jsem to tak rozhodně nehodlala nechat.

Proto jsem si druhý den přivstala a v nemocnici jsem bez rozhlížení vstoupila do místnosti s nahrávkami z bezpečnostních kamer. Hledání té správné kazety mi zabralo poměrně dlouho a já se každou minutu bála, že mě někdo načape a bude průser, ale nestalo se tak a já se mohla na onen záznam i kouknout.

A ejhle, opravdu ho žádná kamera nezachytila. Zvláště pak ta, která hlídala chodbu u porodních sálů. Spatřila jsem jen samu sebe, jak koukám na prázdné místo. Nebyl tam žádný muž.