Cena času

6. Kapitola - Ta holka hoří

Ještě o chlup děsivější byla cesta samotná. Byl zázrak dostat se z města. Naštěstí jsem věděla, že mám v autě dva chudáky, kteří mi budou tlačit auto, pokud se něco stane. Mí přátelé si to také uvědomovali, takže jsem za městem cítila znatelnou změnu ve vzduchu. Byla to úleva. Čekala nás už jen málo frekventovaná cesta po otřesných silnicích, žádné zastavování, po kterém by se už auto nemuselo pohnout.

„Tak mi řekni, Oli, co se dneska stalo, že jsi v klidu."

„Mám nové prášky a myslím, že mi sedly." Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak se usmíval. Dle všeho měl dobrý den.

Dokonce i já jsem se začínala cítit lépe. Město se ztrácelo za naším autem a další na nás čekalo v dáli. Bylo krásné počasí a auto jelo. Co jsem mohla chtít víc? Cítila jsem, že ze mě všechen stres opadá. Trable jsem nechávala za sebou.

„Rory, dneska tě někdo hledal doma." Oliver se koukal z okénka, jak ubíhá krajina kolem nás. Vypadal klidně. Jako jeho kamarádka jsem byla šťastná, že je jeho stav poměrně stabilní. Už dlouho neprovedl něco špatného a zdálo se, že nové léky mu dělají jen dobře.

„No a?" koukla jsem se do zpětného zrcátka na Oliho, ale on stále upíral zrak ven.

Oliver otočil pohled na mě. „No, ptal se po tobě."

Neměla jsem sebemenší tušení, kdo by se po mě mohl ptát. „A kdo to byl? Co chtěl?"

„Byl vysoký. Tmavý vlasy, tmavý hadry. Říkal, že s tebou chce mluvit a že se sejdete ..." Víc už říct nestihl, protože jsem servala volat prudce doprava. Sjela jsem na jakousi louku a jen těsně jsem minula strom u silnice.

Oliho slova byla jako blesk, který projel celým mým tělem a zanechal ho v naprostém šoku. Ještě v horším šoku bylo však moje auto, které rozhodně nečekalo tak brutální zatočení volantem.

„Řekni to ještě jednou." Nepotřebovala jsem to slyšet ještě jednou. Ale nebyla tu sebemenší šance, že by se u mých dveří objevil člověk, který se neukazuje na kamerách, a kterého nevidí nikdo jiný než já.

Můj řidičský kolaps trošku vynervoval Olivera s René, takže jsem musela chvilku počkat, než se dal můj kamarád opět do řeči.

„Vysoký černovlasý chlap říkal, že si s tebou chce popovídat." Oliver mluvil opatrně a pomalu, jakoby se snad bál, že se rozjedu proti stromu.

„Kde říkal, že se sejdeme?" zeptala jsem se tiše.

„U tvých prarodičů." Vydechl Oliver.

Konečně se do hovoru přidala i René. „Nejsou ale mrtví?"

Ano, jsou. Ale to jsme všichni věděli. A také jsme věděli, že moje reakce byla cokoliv, jen ne příčetná.

Seděli jsme tiše v autě a nikdo se neodvážil ani pohnout. Dýchala jsem zhluboka. Nevím, jestli to bylo mým řidičským manévrem, nebo jen tou informací, ale měla jsem stále pocit, jako by se do mých plic dostávalo málo kyslíku.

Jako první došla trpělivost René: „Rory, kdo to byl? Protože zatím to vypadá, že je to ten muž z nemocnice."

Nemohla jsem jim říct, co jsem o něm zjistila. Nemohla jsem připustit, že jsem možná blázen. Vlastně jsem byla kousek od toho, aby mi někdo do krku narval Oliverovi prášky.

Beze slova jsem vyjela z louky a rozjela se domů. Čím dřív tam dojedeme, tím dřív si lehnu do postele a zapomenu, že se dnešek vůbec stal.

V autě vládla tísnivá atmosféra, takže nebylo divu, že jsme všichni před domem mých rodičů okamžitě vyskočili ven, jen co jsem zastavila.