Cena času

17. Kapitola - Spolu / Sami

„Tak mi pověz, Hypne kolik ti je let?" zeptala jsem se muže, kolem kterého jsem byla ve změti povlečení obmotaná jako břečťan. Venku ještě nesvítalo, ale do východu slunce nezbývalo mnoho času. Za celou noc jsme ani na minutu nezavřeli oči.

Hyp mě jednou rukou hladil po zádech a druhou mě držel za ruku. „Není to zas tak lehký, Auroro."

„Tak mi řekni, jak moc těžký to je."

Hyp se zasmál mojí tvrdohlavosti, ale nakonec se dal do vyprávění. „Není to tak, že by byli bohové nesmrtelní. Takhle to nefunguje. Oproti lidem žijeme mnohem, mnohem, mnohem déle, ale stejně nakonec zemřeme. Po smrti dojde k reinkarnaci. My, bohové, si všechny naše životy pamatujeme, takže vlastně pokračujeme v životě. Ale naši druhové si nic nepamatují."

Zmateně jsem mlčela. „Druhové? Cože?"

„Ženy bohů a muži bohyň. Bohové a bohyně mají moc a povinnosti, proto si všechno pamatujeme. Naším úkolem je najít naše životní partnery."

„Hype, a já jsem ..." nebyla jsem schopná dokončit otázku.

„Ano, jsi mojí životní partnerkou už století. Ale tentokrát se mi to nějak vymklo z rukou. Nejdřív jsem tě nepoznal, protože jsi byla moc malá a pak jsem se nezvládl ovládat."

„A teď? Teď už se dokážeš ovládat?"

Hyp se mi koukl do očí a zašklebil se. „Co myslíš?" Načež lehce odhrnul deku a štípnul mě do bradavky. Se smíchem jsem se pokusila od něj odvalit, ale Hyp mě nenechal. Objal mě kolem pasu a přitáhl si mě zády ke svému hrudníku.

„Myslím, že je ti tak maximálně patnáct." Pleskla jsem ho po ruce, kterou mi z pasu sjížděl níž a níž. „Chápu správně to, že jsem tvoje životní družka a že mi není tolik, kolik mám napsáno v rodném listu?"

„Chápeš to správně. Jsem si jistý, že pokud pobrouzdáš internet, najdeš to, kdo vlastně jsi. Ale paměť se ti nevrátí. Ne teď."

„Co znamená to tvoje teď ne?"

„To znamená, že jsem nás dostal do maléru." Hyp se odmlčel, ale já ho nenechala, aby ztichnul.

„Pokračuj." Pobídla jsem ho.

Hypnos mě otočil na záda a lehce na mě nalehl. „Omlouvám se, Auroro, ale kvůli tomu, že jsem blbec, budeme oba trpět. Ty si na svoje životy až do konce svých dnů nevzpomeneš a já s tebou nebudu moct být. Nebudu se tě dotýkat, nebudu koukat jak spíš, nebudu s tebou slavit tvé úspěchy. Tvůj lidský život je mi zapovězený, protože jsem tě jako malou nevzal od rodičů, protože jsem ti vyžvanil, kdo vlastně jsem a kdo jsi ty."

Koukala jsem na něj a v jeho očích viděla hlubokou lítost.

„Nelhal jsi. Měli jsme jen jednu noc."

Hyp se ze mě odvalil a dal si jednu ruku pod hlavu a zadíval se do stropu. „Nikdy jsem si nemyslel, že se něco takového stane. Podělal jsem to hned na začátku, ale byl jsem tebou posedlý. Nedošlo mi, že jsi moje žena. Vždycky jsem se od tebe držel daleko a ty jsi byla moc mladá, ale tehdy u tebe v práci jsem se na tebe koukl a věděl jsem, že je všechno špatně. Kdyby to bylo naše první setkání a kdybych neporušil pravidla, vzpomněla by sis na mě. Ale nestalo se tak. Je mi to líto."

„Co se stane po tom, co zemřu?" zašeptala jsem do ticha, které nastalo.

„Já nevím."

„Nevíš?" vyděsila jsem se. „A kdo jiný by to měl vědět?"

„V normálním případě bys žila velmi dlouhý lidský život. Žila bys tak dlouho jako já. Spojili bychom naše životy. Vracel bych se k tobě, cestovali bychom spolu. A taky bychom spolu zemřeli. Jenže teď, když nebudeme moct spojit naše životy, si nejsem jistý, jak skončíme."

„A jak to půjde teď? Jak budeme fungovat?" Otázky se mi v hlavě hemžily a já je pouštěla na Hypa jednu za druhou.

„Nesmím tě už nikdy vidět. Musím se od tebe držet co nejdál. Vrátím se domů a tam mě bude bratr držet dost zkrátka."

„Jaký je to u tebe doma?"

„Naše říše není moc odlišná od vaší. Největší podobností je to, že i my se topíme v papírech a byrokracii. Je to až směšné." Hyp se zasmál a v jeho očích jsem mohla spatřit lehkost, když mluvil o domovu. „Mám hezkou kancelář hned vedle bráchy, ale moc jsem v ní nebyl. Mám ale pocit, že se to změní. Naopak brat v ní je furt. Kvůli práci nedokáže žít jiný život."

„On nemá přítelkyni?"

„Nemůže ji najít. Už několik staletí. Je to složitý."

„Chápu." Popravdě jsem nic nechápala. Jen mi došlo, že je to složitá situace Hypova bratra. Mě do toho nic není.

Hyp pokračoval: „Je tam krásně. Když se dostanu ven, tak se procházím po zahradách. Je to to nejhezčí místo, které jsem mohl kdy navštívit. Nepoužíváme auta, takže nemáme silnice. Stavíme mezi domy jen chodníky a zbytek místa mezi domy je vyplňován zahradami. Naše rostliny jsou jiné, ale stále hezké."

„Jak vypadají?"

Hyp se musel na chvilku zamyslet. „Jak bych ti to jen popsal? Hm... nebudu ti lhát. Náš domov je hezký, ale také je temný. Naše rostliny nejsou o moc jiné. Květy jsou temné a je jedno, jestli jde o červenou, modrou nebo oranžovou. Všechny květy mají tmavé barvy. Tráva je šedozelená. Je vlastně jako ta vaše, ale vypadá, jako by na ní byla vrstva popelu."

„Zní to zajímavě." Znělo to dost zvláštně. Normálně by mě to vyděsilo, ale po tom, co jsem zjistil, že je Hyp bůh, se mi asi hranice pochopitelna a nepochopitelna ztratila.

Venku se objevily první paprsky.

Oba jsme si toho všimli.

„Co mám teď dělat?" zašeptala jsem. Vlastně jsem ani nečekala odpověď.

„Zapomeň na mě, Auroro Luno."

„Zapomeneš ty na mě?"

„Ne. Nikdy na tebe nezapomenu. Nechci a ani bych to nedokázal. Pamatuju si každý moment, kdy jsme byli spolu. Je to to nejlepší co mám v hlavě."

„Tak jak bych mohla já zapomenout na tebe? Neříkám, že si pamatuju tolik jako ty, protože nepamatuju. Ale vím, že to co říkáš je pravda, protože to tak cítím. Z nějakého důvodu vím, že mě znáš líp, než znám já sebe. Cítím chemii, která je mezi námi a ve tvých očích vidím jen a jen sebe. Když jsem tě viděla v nemocnici poprvé, bylo mi jasný, že pohneš mým světem. Ani mě proto nepřekvapilo, když jsem zjistila, že ty jsi můj svět."

Sedla jsem si a objala jsem svá kolena. Hyp si také sedl a dychtivě poslouchal každé mé slovo.

„V tomhle životě s tebou nebudu, ale nikdo neříká, že pro nás všechna budoucnost skočila. Jen mi slib, Hype, že mě v jiném životě nepřestaneš hledat." Slzy se kutálely po mé tváři a to z jednoho jediného důvodu. Najednou mi došlo, že Hypa miluju a nikdy s ním nebudu moct být.

„Nikdy tě nepřestanu hledat." Slíbil mi Hyp a v jeho hlase se zračily syrové emoce. „Miluju tě a je mi nesmírně líto, že kvůli mně nepoznáš svoji rodinu a ani tu moji."

„Já mám rodinu?" vzlykla jsem a otřela si slzy z obličeje.

„Ano, máš hromadu sester. Ale nebudeš je moct poznat ani, kdybys do nich vrazila."

Vzala jsem Hypovu hlavu do svých dlaní a koukla mu do očí. „Zvládnu to. Oba to zvládneme. Na velkou rodinu si počkám do příštího života." Pokud nějaký bude – to už jsem nahlas neřekla.

„Budeme spolu. Jsme spolu." Zašeptal Hyp.

„Ale přitom sami." Zašeptala jsem mu zpátky.

Zbylý čas jsme si ujišťovali, že na sebe nezapomeneme.

Stáli jsme v ložnici u okna, oba oblečený a na měkko z faktu, že nikdy nebudeme spolu. Hypnos mě naposledy líbal a s prvním paprskem denního světla zmizel.

V tu chvíli jsem si myslela, že kus Hypa bude navždy v mém životě.

Jistá jsem si tím byla až po dvou měsících, když jsem šla od své doktorky.

Byla jsem těhotná.