Cena času

12. Kapitola - Prasklé struny

Osobně bych si další dramata odpustila, ale život měl s mým pátkem jiný plány.

Po tom, co René a Oliver odešli, jsem se rozhodla jít na zahradu, protože zelené trávy si ve městě moc neužiju. Chtěla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu a užít si výhled do zeleně. Jenže místo přírody a ticha jsem dostala možnost vyslechnout si hádku rodičů, která se odehrávala v tátově pracovně, která je orientována do zahrady a u níž měl otevřené okno.

„Jak jsi jen mohl? Tak snad jsme se domluvili, že jí to říkat nebudeme, ne?" zlobila se hystericky moje matka.

„Já to nechtěl udělat, ale našla na půdě svoji kartu. Byla to shoda náhod. Spadla do krabic a najednou se to stalo. Nemohl jsem to ovlivnit."

„A to jsi to nemohl prostě jen nějak zamluvit?"

„A proč ti to tak vadí? Je už dospělá. Pochopila to. Myslím, že je v pořádku."

Úžasný příklad toho, jak dokáže můj otec s lidmi jednat. Neumí.

Samozřejmě, že jsem nebyla v pořádku. Odešel dřív, než se mohl přesvědčit o mém stavu.

„Jak to mohla pochopit? Cos jí to navykládal, že si myslíš, že je s tím v pořádku?"

„Řekl jsem jí pravdu!" Začal se rozčilovat táta.

„To teda pochybuju."

„Vážně? Myslíš si, že já neznám pravdu? A co je pravda podle tebe?"

„Prober se. Ona měla umřít!" Zaječela moje matka a pak nebylo slyšet naprosto nic. Táta neodpověděl, matka nic víc neřekla a já sotva dýchala. Jediný zvuk, který proťal ticho, byl zvuk toho, jak jsem se zlomila. Rozpadla jsem se na tisíce malých částí.

Nevím, jak dlouho jsem byla opřená o strom tak, aby mě nikdo neviděl a nedýchala jsem. Myslím, že to byla staletí. Právě o mě máma řekla, že jsem měla zemřít. A s tímhle prohlášením mi tak nějak došlo, že jednu moji část už kdysi pohřbila. A hned vedle ní zakopala svoji část – rodičovskou roli matky.

Nikdy to nebylo tak, že by byli do práce tak zažraní, že neviděli svět kolem sebe. Oni jen neviděli mě. Nežili ve vlastním vesmíru, jen žili co nejdále ode mě.

Do hlavy se mi začaly vracet vzpomínky, jak mě jako malou rodiče vozili k prarodičům. Jak mě babička vyzvedávala ze školky a děda ze školy. Jak jsem u nich trávila každý víkend. Jak se chodili koukat na besídky ve školce a pak ve škole. A jak hodně moc jsem plakala, když umřeli. Protože to oni mě vychovali.

„Jak to o svojí dceři můžeš říct?" divil se táta, když konečně našel sílu mluvit. Už nekřičel.

„Protože je to pravda. Byla naším omylem, a proto ji chtěl život potrestat. Jenže Smrt se smilovala a uvěznila tak naši malou holčičku někde mezi nebem a zemí. Na zemi zůstala jen její schránka a její dušička teď někde bloudí."

„To jsou nesmysly. Ty nejsi normální! Naše dcera, podle tebe schránka, je tady. Dýchá a žije svůj život."

„To není pravda. Naše holčička by šla na vysokou školu a studovala by vesmírnou fyziku. Milovala by to. Jako rodina bychom psali vědecké práce a studovali nejstarší prapočátky vesmíru."

„Naše dcera studuje vysokou školu. Má vědecké smýšlení. Ona je tady."

„Ne, není."

Víc už jsem slyšet nepotřebovala. Odrazila jsem se od stromu a utíkala do pokoje, kde jsem začala házet všechny svoje věci do batohu. Během zběsilého balení jsem si promítala všechno, na co jsem si vzpomínala a dávala jsem si dané informace dohromady.