Cena času

15. Kapitola - Motýli

Další měsíc bylo v baráku stejné napětí jen s tím rozdílem, že už jsem věděla, čím je to způsobené a že s tím nemůžu naprosto nic udělat. Jen jednou jsme se sešli u René v bytě, abychom se koukli na nějaký nový film, ale atmosféra byla tak hustá, že se dala krájet a všichni jsme byli rádi, že na konci můžeme odejít.

Víckrát jsme tu stejnou chybu neudělali. Oliver se držel doma a já taky. Pokud jsem potřebovala vyjít na chodbu, dávala jsem si pozor na všechny zvuky, které by indikovaly to, že se někde střetnu s Olim.

Venku už byla regulérní zima. Bez šály jsem nešla ani na chodbu. A ani doma jsem jí nepohrdla, protože topení každý druhý den nefungovalo. René to vytočilo po týdnu do běla, takže se rozhodla, že celý barák koupí.

„Tys koupila tuhle žumpu?" ptala jsem se s plnou pusou, protože jsem přišla z práce a měla jsem hlad jako vlk.

„Jo. A nezapomeň, že tahle žumpa je tvým domovem." Mluvila jako by domy kupovala ob den.

„Na to se zapomenout nedá." Zahuhlala jsem si pro sebe, ale byla jsem si jistá, že mě slyší.

„Ale napadlo mě, že když mi to tu teď patří, tak s Oliverem nemusíte platit nájem."

Šokovaně jsem se na kamarádku otočila s rohlíkem na půl cesty k puse. „Cože?"

„Přeci mi nebudete platit ne?"

„Tak na to zapomeň. Já svůj nájem budu platit furt. Nebudu pod tvojí střechou bydlet jen tak."

„Ale Rory, jsme přeci kamarádky. Nemůžu si od tebe brát peníze."

„Budu platit nájem. Konec konverzace."

„Fajn." Zabručela René, ale bylo na ní vidět, že se jí to nelíbí.

Přesunuly jsme se na sedačku a daly si nohy na konferenční stolek.

„Hele Rory, co ten tvůj záhadný cizinec?"

Zamračila jsem se na ni. „Baví tě sypat sůl do ran?"

„Mám takový pocit, že tě to ničí."

„Ničí? Vážně?" Zvedla jsem na ni obočí, protože slovo ničí zcela nepopisovalo to, jak se cítím. „Ne, René, neničí mě to. Užírá mě, že jsem sama pro sebe novým člověkem, protože jsem si najednou na všechno vzpomněla. Zabíjí mě, že můj nejlepší kamarád se se mnou nebaví, protože žárlí na chlapa, který asi ani neexistuje, což mě přivádí k poslednímu bodu, který mi rve srdce z hrudníku. Asi jsem se totálně zbláznila, když jsem se rozhodla v noci jít na hřbitov, kde jsem mluvila s chlapem v černých hadrech, žhavým jako peklo."

„Aspoň, že byl žhavý."

„To je všechno, co sis z toho vzala?" podivila jsem se.

„Máš pravdu. Jak jako že Oliver žárlí?"

„Myslel si, že bychom někdy mohli být víc než jen přátelé."

„Aha."

„Aha? Vážně? Víc neumíš?"

René se dala do smíchu. „Co čekáš, že udělám?"

„Známka údivu by mě uklidnila."

„Sorry, to nevedu. Už nějakou dobu jsem sledovala, jak na tebe kouká, ale tohle je mezi vámi. Mě do toho vlastně nic není."

„Fajn." Zaskučela jsem.

Jakoukoliv moji rozmrzelost ale nakonec překonal seriál, který mi René ukázala a večer, když jsme skončily, jsme se mrkly z okna a viděly, že sněží.

„Teď jsem ještě o něco víc ráda, že jsi ten barák koupila a já nestrávím noc pod pěti dekami ve svetru a županu." Svěřila jsem René.

Chvilku jsme jen koukaly, než René zašeptala: „Stejně to tu miluju. Je jedno, jak moc se nebudete s Oliverem bavit. Nevadí, že tenhle hnus roztaje a bude všude jen bahno a špína. Tohle je prostě můj domov."

.

.

.

Možná to bylo tím, že díky René nám nezamrzaly trubky s vodou, ale rozhodla jsem se, že vylezu na střechu a pokochám se sněhem, kterého napadlo víc, než jsem zvyklá. Nebyla jsem ještě v pyžamu a druhý den mě nečekala práce, takže jsem si udělala horké kakao, natáhla na sebe bundu, do druhé ruky vzala starou deku a šla na střechu.

Když jsem se vydrápala nahoru, překvapilo mě, kolik sněhu vlastně venku je. I tak jsem si ale ke dveřím dotáhla židli, kterou jsem očistila, dala na ní deku a okraji si přikryla nohy, když jsem si sedla.

Upíjela jsem lahodný nápoj v mém oblíbeném hrnku a kochala se výhledem na osvětlené město před sebou.

René měla pravdu, tohle byl domov.

„Jen abys tu nenastydla." Při zvuku jeho hlasu jsem vystřelila na nohy tak rychle, div jsem se nepolila kakaem.

Stál jen pár metrů ode mě, tak, že nepřišlo v úvahu, že by se mohl připlížit dveřmi. Nevím, jak se tu objevil, ale stejnou cestou jako já rozhodně nešel.

Během zlomku sekundy jsem se rozhodla uklidnit a hrát někoho mentálně vyrovnaného.

„Bojíš se, že bych dostala zápal plic? Buď v klidu, už jednou jsem přeci utekla hrobníkovi z lopaty, nemám v plánu si to zopakovat." Čekala jsem aspoň nějakou malou reakci. Jen trošku údivu, že jsem si vzpomněla, ale nic takového se nekonalo.

„To se ti nedivím. Ta jedna cesta z oné lopaty tě poznamenala víc než dost." Hyp se dokonce uchechtnul.

Začala mi být zima na nohy, takže jsem si upravila deku a znovu jsem zaujala původní pozici. Hyp nevypadal, že by mu bylo chladno. Vlastně vypadal opět skvostně a já z něj pociťovala motýly v břiše. Podlamovaly se mi nohy a možná jsem i slinila. A nejlepší na tom všem byly jeho oči. Tvrdé, tmavé a nekompromisní, ale při tom přátelské a otevřené.

„Takže Hype, teď když jsem si vzpomněla, bychom si mohli promluvit o tom, kdo jsi."

Hyp si jen založil ruce na hrudníku. „Kdyby sis opravdu vzpomněla, tak bys to věděla."

„Jenže já jsem si vzpomněla a nevím to."

„Nevíš to, nebo to jen nechceš vědět?" zeptal se mě pobaveně. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem mu způsobovala jen dobrou náladu.

„Dobře, vezmeme to od druhého konce." Povzdechla jsem si.

Stále usmívající se Hyp přitakal.

„Existuješ Hype, nebo se mi jenom zdáš?"

Tentokrát jsem u něj údiv spatřila. „Ty si myslíš, že se ti zdám? Opravdu? To snad není možný."

„Odpověz mi, Hype."

„Ano, Auroro Luno, existuju a to nejen v tvých snech." A pak na mě mrknul, jako by snad věděl, jaký sny s ním se mi zdají.

„Tak jak to, že máš jméno jako pes?"