Cena času

13. Kapitola - Silnější (Co tě nezabije)

Mohlo mi být tak osm, když jsem sama šla na procházku. Doma si mě nikdo nevšímal, protože kolem země prolétalo cosi. Takže jsem si oblékla bundu, na ni ještě pláštěnku, protože venku bylo po dešti a já nevěděla, jestli zase nezačne pršet, a šla jsem.

Venku bylo všude bláto a louže, a protože jsem byla sama, mohla jsem si dovolit ten luxus ťapat do louží a nebála jsem se zašpinit.

Kroky mě vedly lesem až k potoku. Ještě než jsem došla až k němu, sehnula jsem se, vzala do ruky kámen a hodila ho do vody. Bohužel jsem udělala tu chybu, že jsem spěchala těsně k břehu a nedomyslela jsem možné důsledky. Samozřejmě, že mi uklouzla noha a já sletěla do potoku, který byl po dešti rychlejší než obvykle a pohrál si se mnou pár metrů po proudu. Nalokala jsem se bahnaté vody a praštila se o kameny, než jsem se zvládla zachytit o kořen vyčnívající do potoka.

Chrchlajíc jsem se vyplazila posledními silami z vody a zůstala ležet na chladné zemi. Vyčerpáním se mi zavřely oči a já usnula. Nevím, jak dlouho jsem se tam mohla válet, když mě probudilo tiché, ale důrazné volání jména.

„Auroro, Luno. Vstávej, krucinál." Byl to hlas Hypa? Protože mému dospělému já byl ten hlas až moc známý.

Probudila jsem se, promrzlá a mokrá na kost. Cesta domů byla mnohem delší, než jsem si myslela, ale nezbylo mi nic jiného, než ji ujít.

Celou tu dobu jsem přemýšlela o pomyslném teple domova, o tom, jak se o mě táta s mámou bojí a o tom, jak šťastní budou, až se objevím doma živá a zdravá.

Bohužel to se nekonalo. Rodiče si ani nevšimli, že jsem byla pryč. Jediné překvapení pro ně bylo, když jsem pár dní na to dostala zápal plic. Týden jsem blouznila v horečkách, které nechtěly ustoupit. Tehdy jsem si myslela, že cizinec u mé postele je jen výplodem vysokých teplot a představivosti.

Stál u nohou postele a koukal na mě se zvláštním pohledem v očích.

„Ahoj." Pozdravila jsem, protože jsem slušně vychovaná.

Hypovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že mluvím na něj. Překvapeně pak vytáhl obočí. „Ahoj, pamatuješ si mě?"

„Měla bych?"

„Vlastně asi ne."

„Já si moc věci nepamatuju. Mám problém s pamětí." Hlesla jsem potichu, nejen kvůli vyschlému krku, ale také kvůli jeho zvláštnímu pohledu, kterým mě trošku děsil.

„Aha." Bez žádného dalšího slova přešel blíž ke mně a vzal z nočního stolku mokrou utěrku, kterou mi přiložil na čelo.

Zavřela jsem oči a slastně vydechla. Hyp se tomu jen uchechtl.

„Je to příjemný." Přiznala jsem mu.

„Já vím. Mělo by se ti ulevit."

„Mamka říká, že se mi uleví, když budu spát."

Ucítila jsem, jak se Hyp napnul. Chvilku se nehnul ani o milimetr, než se zeptal: „A když spíš, zdají se ti sny?"

Co je to za hloupou otázku? „Jasně, že ano." Pomalu jsem začala pociťovat nutkavou potřebu spánku a mokrý hadr na hlavě mi poskytoval takovou úlevu, že jsem usnula hned po Hypově reakci:

„To není možné."

.

.