Cena času

1. Kapitola - Vítej do džungle

V pondělí ráno mi budík málem vyřval díru do hlavy, za což bych ale byla ráda, protože by to znamenalo, že nemusím vstávat. Jenže takové štěstí nemám. Kdepak. Jedinou mojí možností bylo zvednout zadek z postele a jít do procesu vydělávání peněz.

Vypnula jsem řev elektronického krámu a vstala. Z okna jsem viděla, že je venku sychravé počasí, které si žádá důkladný výběr oblečení.

Počasí mně nijak nezkazilo náladu, takže jsem zapnula rádio a vydala se do skříně, kde jsem strávila věčnost, protože jsem zjistila, že odpoledne budu prát jako divá, jinak půjdu zítra do práce v županu. Uklidňovala mě jen jedna věc a to ta, že mám k županu ladící papučky, takže bych mezi lidmi aspoň nevypadala jako idiot.

Rádio mi hrálo Welcome to the jungle od Guns N' Roses, takže oblíkání šlo zhurta, protože při tanci a zběsilému zpěvu to snad ani jinak nejde. Mlátila jsem se o zeď, o skříň a malíček zavadil o roh postele, a to všechno, protože ponožka se během refrénu nenatáhne sama.

Další mé kroky vedly do koupelny, kde jsem se zvládla i namalovat a udělat tak ze sebe člověka. Moc velká paráda to nebyla, ale vzhledem k okolnostem to bylo to nejlepší.

Tempo nedospalého a rozjančeného šneka mi už ale nedovolilo stihnout snídani, takže jsem si vzala jeden koláček do kabelky a rychle jsem pospíchala do práce. Jenže ani to se neobešlo bez zpoždění. Hned pod schody jsem narazila na René stojící u schránek.

„Dobré ráno, co děláš tak brzy na nohou?" zeptala jsem se své kamarádky, která nešla přehlédnout. René byla dívka silné postavy a ještě silnějšího charakteru. Měla vícero nálad a i po době, co ji znám, si nejsem přesně jistá, kolik těch nálad vlastní.

A jedna taková nabroušená nálada jí právě koukala z očí. „Tvoje vítání do džungle bylo dost nevítaným probuzením, blbko."

„Není zas tak brzy."

„Kdybych chtěla jít pokojit krávu a nakrmit slepice, souhlasila bych. Ale hádej co ... Já nic takového rozhodně nechci dělat!"

Usmála jsem se, protože mě dojala její náklonnost. Kdyby se na mě opravdu zlobila, hodila by po mě poštu, kterou držela v rukách. A kdyby byla hodně naštvaná, hodila by po mě celou schránku. Na milisekundu jsem se zamyslela a nakonec uznala, že ani René by něco takového neudělala. Hlavně proto, že to už udělal minulý týden Oliver, když se snažil zabít komára. A René by nikdy neudělala nějakou šílenost, kterou před ní už zkusil Oli.

Letmý pohled na hodinky mi potvrdil, že musím spěchat do práce. Na vykecávání jsem neměla čas. Jen jsem René zamávala na rozloučenou a zmizela jsem na ulici.

Cestu do práce bych zvládala i poslepu. Nebylo to daleko na pěší dopravu, ale nebylo to ani blízko, abych si mohla zcela odpustit to klasické stísněné městské cestování. Protože dejme si ruku na srdce – není nic lepšího, než se tulit k náhodnému a naprosto nasranému spěchajícímu smraďochovi bez deodorantu.

Ale tím můj způsob dopravy nekončí. Rodiče ve strachu, abych je vůbec někdy navštívila, koupili garáž nedaleko mého bytu a společně s autem, které je staré stejně jako dům ve kterém bydlím, mi oboje dali. Na jednu stranu jsem věděla, že bych sem tam za nimi přijela třeba vlakem, ale už jsem si nebyla jistá, jak bych do vlaku strčila Olivera. Už jen narvat ho do auta chtělo plné nervy, svaly a spoustu Valia.

Cesta utekla rychle, což bylo možná tím, že jsem skoro běžela. Splavená jsem nakonec vstoupila hlavním vchodem do nemocnice. Velká recepce byla k nepřehlédnutí a osoba, která se se mnou měla vystřídat taky. Byla to postarší paní jménem Ada a viděla jsem na ní, že se trošku bála mého pozdního příchodu, který se naštěstí nekonal.