Cena času

18. Kapitola - Ztracená

Jsem těhotná. Jsem těhotná? Jsem těhotná!

Tohle přeci nemůže být pravda.

Ale byla.

Jistá podezření jsem měla už dříve, ale každý příznak jsem přisuzovala stresu a myslela jsem si, že se mé tělo srovnává jen se šokem, který za sebou zanechala Hypnova slova. Nakonec mi ale došla trpělivost a doběhla jsem si na testy. Výsledkem bylo těhotenství.

Teď, sedíc na gauči zavrtaná v dece, se ale musím kouknout dospělému životu do očí. Co budu dělat? Komu to mám říct? Kde budu dítě vychovávat? Jak nás uživím? Jak to řeknu Hypovi? Co škola?

Trvalo mi jednu sprchu a vydatnou večeři, než jsem si spočítala finanční stránku věci. A z výsledku mi bylo zle. Jak jinak. Budu mladá matka bez vzdělání a bez příjmu. Ikdybych přistoupila na návrh René, že nemusím platit nájem, nejsem si jistá, jestli zvládnu uživit dítě.

Nemůžu poprosit o pomoc rodiče. Za poslední měsíce jsem s nimi mluvila v součtu deset minut. Vždycky jsem se vymluvila na školu, práci nebo na Olivera. Takže si nějak nedovedu představit, že bych se jim postavila do dveří a oznámila, že budou babičkou a dědečkem. Jistojistě by je trefilo. Jednou se to dozví, to je jasný, ale teď to nebude.

Nakonec jsem si sama se sebou udělala takovou malou dohodu. Nikomu nic neřeknu do konce prvního trimestru. Dám tomu ještě měsíc. První trimestr je doba, kdy se může dost věcí pokazit. Nebudu na nic spěchat a nechám věci plynout.

Samotná myšlenka, že ve mně roste Hypovo dítě, mě hřála u srdce. Opravdu jsem cítila, že Hyp je moje lepší polovina. Proto mě ranilo, že spolu nikdy nebudeme.

Ale naše dítě by se mohlo stát pomyslným mostem mezi mnou a Hypem. Možná se bude na naše miminko vztahovat nějaká výjimka z pravidel, která nás drží s Hypem od sebe.

Téhle myšlenky jsem hořce litovala na konci prvního trimestru.

Měla jsem den volna, takže jsem z postele moc nechvátala. Jen jsem se převalovala v peřinách, když jsem na sobě ucítila pohled někoho cizího.

Okamžitě jsem otevřela oči a katapultovala jsem se do sedu tak rychle, jak jen to ženský v třetím měsíci těhotenství jde.

Mezi dveřmi do ložnice stál muž v černém oblečený s černými vlasy a uhrančivým pohledem. Už jsem se chtěla radovat a plakat radostí, když v tom okamžiku jsem zaostřila na jeho obličej. A všechna radost mě opustila.

Ve dveřích stála přesná kopie Hypna. Vysoká postava, široká ramena, černé vlasy. Hypovy vlasy byly lesklé, kdežto vlasy tohoto muže byly tak tmavé, že ani neodrážely světlo. V tom byl asi nejmarkantnější rozdíl. V Hypovi byla spousta světlých stránek. V tomto cizinci jsem neviděla ani jednu.

Nemusela jsem být génius, aby mi došlo, že přede mnou stojí Hypův bratr.

Seděla jsem paralyzovaná šokem a mlčky jsem se na něj koukala. On se opíral o futra s rukama založenýma na hrudníku. Na tváři měl neutrální obličej. Oči měl prázdné.

Dlouhou trapnou chvíli jsem nakonec protnula já.

„Ahoj." Hlesla jsem opatrně.

Chvilku mu trvalo, než odpověděl. „Ahoj."

Nastalo další ticho. Koukali jsme na sebe a čekali. Nevím na co, ale čekali jsme.

Druhé kolo konverzace začal on. „Asi bude zbytečné chodit kolem horké kaše. Víš, kdo jsem."

Polkla jsem na sucho. „Ano. Jsi Thanatos. Bůh smrti a smrt sám. Jen nevím, proč jsi tady." Přirozeně jsem si všechno našla na internetu. Teoretickou průpravu jsem tedy měla, ale když mělo dojít na praxi a já se střetla s dalším bohem tváří v tvář, nějak mi došel dech.