Cena času

11. Kapitola - Už spolu nadále nemluvíme

Oliver prospal i oběd, který byl vynikající, což měla na svědomí spíš René než moje matka. Ta na ni jen koukala a zapisovala si krok po kroku, jak má stejné jídlo uvařit. Jednou táta řekl, že když se snažila jen tak improvizovat v kuchyni, měl v ruce mobil a byl připravený volat hasiče a pro jistotu i zdravotníky, kdyby náhodou někdo její produkt snažení ochutnal.

Po obědě byl vyhlášen polední klid, což znamenalo, že se rodiče odebrali do kanceláře, kde se vrhli do práce. Na tátu jsem se nebyla schopna během oběda kouknout a na mámu vlastně taky ne. Konec oběda pro mě byl osvobozující.

„Tak to bylo divný." Promluvila za mnou René, když jsem rovnala věci k umytí.

„Co tím myslíš?" zeptala jsem se ohnutá k myčce.

„No, když jste se s tátou vrátili dolů, byli jste dost zaražený. A během jídla jsi ani nepromluvila, natož aby ses na rodiče koukla."

Zavřela jsem myčku a otočila se čelem k René. „Asi mě trošku dostalo to, co mi řekl Oliver. Takhle špatný záchvat už dlouho neměl. Jsem spíš zvyklá, že dělá nějaké kraviny, prostě něco, co mě spíš rozesměje."

„Když vyrval ze zdi schránku, smála ses?" zvedla na mě obočí René.

„To ne, ale zpětně to je víc úsměvný než vzpomínka, jak mi můj kamarád nadává."

„Chápu. Víš co, Rory? Běž si lehnout. Já se půjdu projít a musím si zavolat. Musím si něco ještě vyřídit s právníky."

Nebyl to vůbec špatný nápad. Nebo tak mi to aspoň připadalo, než jsem si lehla a začaly se mi vybavovat ztracené vzpomínky. Najednou jsem měla všechno zpátky v hlavě a rozum mi z toho šel kolem.

„Rory, co je s tebou?" Byla jsem zrovna na školním dvoře, když mě do reality vytáhl hlas René.

S leknutím jsem se posadila a dezorientovaně koukala kolem sebe. René jsem našla, jak sedí na kraji mé postele a ustaraně na mě kouká. A takový výraz u ní není zvykem potkávat.

„Co je? Něco s Oliverem?" zeptala jsem se a promnula si oči.

„Ještě spí, ale hádám, že to nebude dlouho trvat. A ty ses házela z jedné strany postele na druhou. Nehledě na fakt, že jsi docela fňukala."

Ani jsem se tomu nedivila. Vybavovali se mi všechny roky ve škole, kdy jsem snášela neustálé posmívání kvůli jménu a problému s pamětí.

„Aha. Jen se mi něco zdálo. Jsem v pořádku." Najednou jsem si začala uvědomovat přicházející bolest hlavy. Promnula jsem si spánky, což neuniklo René.

„Hlava?"

„Jo, nějak mě začíná bolet."

René okamžitě vstala a během okamžiku po mě hodila prášek a lahev vody. Obojí jsem do sebe dostala a slastně vydechla.

„Ty Rory, co se sakra stalo?" René na mě zúžila oči a já těmi svými okamžitě ucukla, čímž jsem prokázala vinu.

„Ha! Já to věděla!" vykřikla vítězoslavně René. „Něco se stalo. Rozhodně ano. A stalo se to na půdě."

Žmoulala jsem v ruce flašku vody a odmítala zvednout pohled. Nakonec jsem ale stejně promluvila, protože nebyla jiná možnost. „Ne. Nestalo se to na půdě. Stalo se to už dávno. Když jsem byla malá."

„Pokračuj." Pobídla mě kamarádka.

„Byla jsem hodně nemocná. A ta nemoc je důvodem mojí děravé hlavy. Táta mi to řekl až teď. Myslel si, že bude lepší, když to nebudu vědět."