Cena času

4. Kapitola - Maličký*

*pěkně blbý překlad, já vím, ale jinak jsem to sem napsat nemohla (malý hrbolek zní k té písničce strašně)

Středeční odpolední směna byla náročná. Přicházela spousta lidí s pomeranči a květinami. Naneštěstí se za městem stala velká dopravní nehoda, takže jsme všichni měli práce jako na kostele nemluvě o tom, že ve vzduchu viselo cosi, co nutilo ženy v osmém a devátém měsíci těhotenství rodit.

Ada přišla právě na čas, aby mě vystřídala, a aby si vyslechla, jak milý muž stojící u recepce mluví již potřetí o výběru jména pro jejich miminko.

Byla jsem ráda, že přišla a já celý příběh nemusela poslouchat znovu. Nijak mě tím nenudil, ale takových příběhů jsem slyšela už několik. Vždy si tak rodiče obhajovali jména jako Belzebub, Bžóňa nebo třeba Adelgunda.

„Ahoj, děvenko." Ada mi stiskla rameno a já věděla, že mi tak dává signál, že můžu jít domů.

„Ahoj, Ado. Tady pán mi povídá, jak se těší na svoji ženu a jejich miminko." Použila jsem pohled, který napovídal, že se jedná o dalšího nadšeného rodiče.

Muž vášnivě přitakal hlavou. „Ano, ano. Stál jsem u sálu, ale sestřička mi řekla, že bude lepší, když tu budu s vámi. Měla pravdu, když říkala, že jste moc milé."

S Adou jsme se zasmáli a já se neubránila poznámce: „Máte štěstí, že tu není náš kolega."

To nastávajícího otce pobavilo. „Pokud by tu seděl nějaký muž, byl jsem instruován, abych se mu vyhnul a šel si dát do bufetu chlebíček."

S Adou jsme na sebe koukly a kývly hlavou, protože jsme souhlasily, že i chlebíček má větší cenu než Patrik.

Ada neměla s lidmi problém. Ke všem byla hodná a pozorná. Jenže Patrik byl výjimkou, která potvrzovala pravidlo. Choval se k ní nadřazeně a s odporem. Už několikrát jsem byla svědkem toho, jak Adu ponižuje. Z nějakého důvodu si ten idiot myslel, že její věk je i její největší handicap a on má tedy navrch.

„Nemáte tušení, co se na sále děje? Už je to dlouhá doba, co jsem sem přišel." Otec si promnul tvář a já spatřila jeho psychickou únavu. Otázka obsahovala všechny obavy, které můžeme každý den v práci slyšet.

A jelikož jsem byla v dobré náladě, nabídla jsem se, že zaběhnu na sesternu a zeptám se, jaká je situace. Znala jsem lidi ze všech oddělení a šance, že tam bude někdo, s kým má dobrý vztah, byla velká.

Vydala jsem se pravou chodbou do útrob nemocnice. Zabočila jsem doprava a pak doleva a pokaždé jsem cítila, jak se mi do zad upírá pohled zmateného otce, který mi pod náporem plyšáků nestačil.

V chodbě u porodního sálu mi přeběhl mráz po celém těle. To, že je něco špatně mi došlo, když jsem před jedním ze sálů uviděla stát mého cizince.

Jeho černé oblečení bylo v moři bílých plášťů velmi výrazné. A snad ještě více do nebe volající byla jeho postava stojící v záplavě ostatních drobných lidiček.

Jeho oči vyhledaly ty moje v okamžiku, kdy se ozvalo varovné pípání ze sálu, u kterého stál. Personál se ihned dal do pohybu a začal vbíhat dovnitř. I slepému by došlo, že se na sále něco pokazilo. Bylo to ovšem tak rychlé, že můj mozek byl o pár okamžiků pozadu za realitou.

Tatínek s plyšáky se postavil vedle mě a stejně jako já ucítil, že něco není v pořádku. Než se však mohl vrhnout na sál, zastavila jsem ho.

„Měli bychom se tu posadit. Budeme čekat na lékaře."

Měla jsem špatný pocit, ale chtěla jsem dát tomu muži alespoň nějaký důvod, aby se nevzdával. Jenže se mi to nepodařilo. Jako otec dítěte a manžel své ženy věděl, co se děje. Sesunul se na lavičku vedle nás a začal plakat. I mě bylo do pláče.

Jen chvíli jsem ho utěšovala, než přišel porodník. Znala jsem ho od vidění. Vždy mě mile pozdravil a já mu to stejnou měrou oplácela.

„Je tu lékař." Špitla jsem k plačícímu muži, který se okamžitě zmobilizoval a vyskočil na nohy. Podlamovala se mu kolena, ale držel se na nich zuby nehty, jen aby slyšel o stavu své rodiny.

„Co je s mojí ženou? Co naše dítě?"

Porodník se nejdříve zakoukal do podlahy, zhluboka polkl a pak se koukl muži do očí. „Vaše žena je v těžkém stavu."

„A co ..."

„Je mi to nesmírně líto, ale dítě to nezvládlo."

Víc už říkat nemusel. Chodbu naplnil srdcervoucí pláč muže, který přišel o dítě a jehož žena jen o drobek unikla stejnému osudu jako jejich dítko.

„Co se stalo?" zeptala jsem se lékaře.

„Dítě se narodilo mrtvé. Nemohli jsme nic dělat."

Bylo vidět, že se mu mluví obtížně. Dlouhou dobu byl na sále a říkat takové věci mu nemohlo být o moc příjemnější.

„Sestra ho odvede pokoje jeho ženy hned, jak ji převezeme. Nemusíte tu být s ním."

Odkudsi přiskočila sestra a vzala truchlícího muže do další z chodeb. Těžký vzduch začal pomalu opadávat a chodba se stávala klidnější. Rozhlédla jsem se kolem a spatřila, jak se vše vrací do normálu.

Muže v černém nikdo nespatřil. Jakoby tu aninikdy nestál.