Cena času

9. Kapitola - Drobná paralela

Stoupla jsem na první schod a věděla jsem, že je zle. Zezdola se ozýval křik. Byl o mix řevu jak Olivera, tak René.

Nevím, jestli jsem shody sjela nebo seběhla, ale když jsem vrazila do jídelny, věděla jsem, že ty Oliverovy prášky nebudou zas tak kouzelný.

„Sakra! Sakra! Sakra!" mumlala René a rvala si vlasy, zatímco Oliver házel talíře proti zdi.

„Normálně jste se proti mně spikli! Myslíte si, že jsem úplný kretén? Já to celou dobu vím. Jste zmije jedovatý. Nikdy jsem vám neměl věřit. Dovezte mě na nádraží, já jedu domů!" Ječel jako pominutý. Všechno to křičel na tři rozsekané talíře na zemi.

„Olivere, copak se stalo?" mluvila jsem klidně a smířlivě, přesně tak, jak nás to učili ve škole. Ono se to možná nezdá, ale s člověkem v záchvatu se musí mluvit podle jistých pravidel.

Oliver se na mě otočil a já poznala, že to není můj kamarád. Z Olivera se stala loutka, kterou ovládá nemoc.

„René, přines léky." Špitla jsem na svoji kamarádku, zatímco Oliver udělal krok ke mně a já krok od něj.

„Jaký?" zeptala se mě stejně opatrným šeptem René.

„Můj kufr, boční kapsa. Injekce a červená lahvička."

Oliver udělal ještě jeden krok, přičemž René utekla a já jsem se ani nehnula.

„Oli, vidím, že se něco stalo. Chceš mi říct co?"

Oliver chvilku přemýšlel, pak zrudnul a dal se do křiku. „Ty! Ty za všechno můžeš. Jak jsi sakra mohla? Takhle všem ubližovat! Jsi ten nejhorší člověk na planetě. Děláš ze všech jen idioty. A ze mě toho největšího. Myslíš si, že nevím, jak o mně za mými zády mluvíš? Jsem pro tebe jen vyšinutý blázen, co?"

Už jsem si na jeho výlevy poměrně zvykla, ale nikdy mě to úplně nepřestane překvapovat a především bolet. Jeho slova byly kulkami pro moji duši. Musela jsem se ale nějak obrnit a čelit jeho útoku.

„Oli, to není pravda. Jsme přece přátelé." Stále jsem dodržovala smířlivý tón v hlase, ale nemohla jsem zakrýt, jak se mi klepal.

„Jen nekecej. Máš plnou hlavu toho magora. Přátelé jsou ti ukradený. Jen se na sebe koukni. Přemýšlela jsi nad tím, co dělá René celý ty dny?"

„Ale no tak. Víš, že mě to zajímá." Pokusila jsem se o milý úsměv, ale Oliver byl tak brunátný vzteky, že si toho stejně nevšiml.

„Já se tě kurva neptám, jestli tě to zajímá. Já se tě ptám, jestli jsi nad tím přemýšlela. Jestli jsi někdy šla a jako kamarádka ses jí zeptala."

Už jsem to nevydržela. „Olivere, uklidni se. Meleš z cesty."

„Já že melu z cesty? No jasně. Já tu jsem ten blázen, co? Ale opak je pravdou. Ty jsi taky ta genetická chyby. Myslíš si, že jsem si včera nevšiml, že nevíš, kdo přesně dal ty papričky tvojí mamce? Prej že jméno je nepodstatné. Vybavila sis vůbec jeho obličej? Jeho jméno? Něco, kvůli čemu byl osobností?"

Měl pravdu. Byl to pro mě jen někdo ze školy, na koho jsem zapomněla. Na jméno jsem si nevzpomněla.

Koukla jsem se do podlahy, protože jsem se nemohla koukat do jeho zlých očí. Oliver si toho všiml a zlomyslný škleb se usadil na jeho tváři. „Já to věděl. Jsi defektní jako já. Možná jsi i víc defektní než já. Jsi jen další malá zrůdička."

Neměla jsem slova. Měl pravdu? Jsem zrůda?

Periferně jsem spatřila pohyb. René se ke mně blížila a ruce měla za zády. Věděla jsem, že za nimi skrývala to, o co jsem ji žádala.