Cena času

14. Kapitola - Budeme jen přátelé

Měsíc jsem se s Oliverem míjela. Oba jsme si dali záležet, abychom se nepotkávali a jediná osoba, která nás spojovala, byla René.

Jenže po měsíci jí to přestalo bavit a zakročila.

„Šmarja, Rory. Chováte se jako malé děti. Prostě si s ním běž promluvit!" vybuchla na mém gauči ve chvíli, kdy jsem jí podala misku polévky, kterou jsem připravila hned po příchodu ze školy.

„Já ti nevím, René. Není na to ta správná doba." Zamumlala jsem a sedla si k ní se svojí vlastní porcí.

„A kdy bude? Je to měsíc. Měsíc jste se neviděli."

„Já vím."

„On to sice nepřizná, ale stýská se mu. Vždyť jsme jako tři mušketýři. Bojujeme proti okolnímu světu na život a na smrt. Všichni společně. Jsme jedna rodina a nemáme před sebou tajemství."

Naštěstí jsem neměla v puse polívku, jinak by mi určitě zaskočila. Výčitky svědomí mi projely celým tělem, protože jsem své kamarádce nepřiznala, že se mi vrací všechny vzpomínky a to nejen ve spaní. Dokonce jsem se nachytala, jak slepě čumím do zdi a při tom si vzpomínám na další kousky své minulosti, především na ty s Hypem, kterých bylo víc, než jsem čekala.

„Promluv si s ním, Rory. Mám už plný zuby toho, jak předstíráte, že se neznáte."

Zbytek našeho rozhovoru se točil kolem mojí školy a kolem její práce. Konečně si dala do pořádku všechny peníze, akcie a další věci po otci.

„Takže co teď budeš dělat, René?"

„Zapsala jsem se na jazykové kurzy. Rok budu studovat jazyk a pak nastoupím na vysokou. Celkem se na to těším."

„A už víš jaký obor?"

„Mám pár favoritů, ale nejsem si úplně jistá."

Povídaly jsme si o výběru škol a diskutovaly o vhodném oboru, než se René zvedla s tím, že jí za půl hodiny začne první hodina jejího jazykového kurzu.

„A běž za Oliverem. Dneska!" René na odpověď nečekala, zavřela za sebou dveře a byla pryč.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Rozhodně jsem nechtěla jít za Oliverem, ale cítila jsem, že je to pro René důležitě. A co bych byla za kamarádku, kdybych se na to vykašlala?

Takže jsem nakonec podlehla tlaku, který na mě René vyvinula, aniž bych si toho pořádně všimla, čapla jsem Oliverovy klíče z věšáku a pelášila do jeho bytu.

Odemkla jsem si a místo toho, abych ho našla v obýváku, jsem uslyšela téct vodu z koupelny. Takže jsem si udělala pohodlí na sedačce a čekala.

Netrvalo dlouho a Oliver přišel do obýváku. Nebylo pochyb o tom, že byl mojí přítomností dost zaskočen. „Co tu sakra děláš?"

„Musíme si promluvit."

„Nemusíme." Oliver si dal ruce v bok a já zapochybovala, jestli jsem udělala rozumnou věc.

„Asi bychom si měli říct, na čem jsme. Kam teď povede naše přátelství a co si jeden o druhém myslíme."

Oliver na mě pár vteřin jen němě koukal. Trošku jsem se bála toho, jestli jsem ho tím nedostala na okraj nějakého záchvatu, ale když si sedl na židli nedaleko ode mě, ulevilo se mi. Kdyby byl naštvaný, už by létaly věci vzduchem.

„Dobře, Rory, takže kam teď povede náš vztah?"

„Já ... Já nevím, Oli."

Oliver se ironicky ušklíbl. „Hm. Tak to jsme se nedostali moc daleko."

Trapná chvilka ticha se dostavila hned záhy a mě nenapadlo nic jiného než protnout ji nějakou vtipnou vzpomínkou. „Pamatuješ, jak jsme byli na střeše a grilovali? Teda až do doby, kdy nám chytil tuk ze steaků a málem jsme zapálili ten modrý slunečník, co René vzala u popelnic? A taky jsme to zvládli. Málem všechno lehlo popelem, ale společně jsme to uhasili." Nuceně jsem se zasmála, abych opravdu rozveselila tuto chvíli, ale Oliver na mě jen dál valil vyděšeně oči.

„Ty si to pamatuješ?"

„Ehm ... jo." Přiznala jsem opatrně, protože jsem věděla, že jsem se dostala na tenký led.

„Jak je možný, že sis vybavila, že ten slunečník byl modrý? Ani já nejsem schopný vzpomenout si, jakou měl barvu." Oliver vyskočil na nohy, zvětšil prostor mezi námi a pak se na mě prudce otočil. „To je kvůli němu, že jo!" Zvedl hlas a já ucukla. Nelekal jsem se, nebála jsem se, ale uvědomila jsem si, že tohle naštvání jde přímo z mého kamaráda a ne z jeho nemoci.

„Kvůli komu?" zeptala jsem se, když jsem se zvedla, abych mu čelila na jeho úrovni a ne v sedě.

„Nedělej blbou. Já toho chlápka potkal. Je to kvůli němu. Úplně ses změnila. Potkala jsi frajírka, udělala ses do něj a zapomněla na všechno kolem?"

„Já jsem nic nezapomněla, já jsem si naopak na všechno vzpomněla." Jenže moje odpověď byla opakem toho, co chtěl Oliver slyšet.

„Takže je to kvůli němu!"

„Co máš furt s Hypem?"

„S Hypem? Co je to za jméno? Je to čokl, nebo co? A co s ním máš ty?" Oliver už naprosto bez zábran křičel a já vlastně taky. Situaci jsme tím rozhodně nevylepšovali.

„Já s ním nic nemám!"

„Ty to prostě nevidíš. Ne a ne! Anebo to vidíš, ale nechceš to chápat!"

„Co bych měla sakra chápat?"

„Že tě miluju!" zařval Oliver s takovou nutností v hlase, že mi naskočila husí kůže.

A najednou bylo ticho. Oliver zhluboka dýchal, kdežto já dýchat zapomněla. Naprosto mě zaskočil a já najednou zapomněla, proč jsem přišla.

„Aha, takže jsi to opravdu nevěděla." Oliver si sedl na židli, mluvil už potichu a koukal na mě s něhou v očích, kterou jsem u něj dosud nikdy neviděla. Já naopak stála a zaraženě mlčela.

„Byla jsi tu vždycky pro mě. Představ si, že jsi od mala v ústavu, kde jsi pro všechny jen další hladový krk. A já jsem k tomu všemu byl ještě postižený hladový krk. A najednou se objevila dívka, která mě viděla takového, jaký opravdu jsem. Bez nemocí a problémů. Jen s tebou jsem se cítil v pořádku. Často to byl i důvod, proč jsem vylezl schody do tvého bytu nebo na střechu. Jsi pro mě jako světlem ve tmě. Nemáš ani tušení, jaký to je uvnitř mé hlavy. Je to jako děsivá, temná, nervy drásající noční můra a ty jsi na ni lékem. A pak přišel on.

Přestala jsi komunikovat. Byla jsi zamyšlená a nekoukala jsi kolem sebe. Začala tě bolet hlava. Najednou jsem tě ztratil. Jen kvůli nějakému frajírkovi v černých hadrech."

„Olivere, ty jsi mě nikdy neztratil. Furt jsme přátelé. Ale nikdy ..."

„Nikdy z toho nebude nic víc. Chápu. Ale asi potřebuju čas, abych si to nějak urovnal v hlavě."

Přikývla jsem. „Chápu. Tak já teda půjdu."

Oliver nijak neodporoval. Otočil hlavu a zadíval se z okna.Zřejmě neměl žaludek se na mě koukat.