Proč já? ✓

2.kapitola - Jenom bolest

Okamžitě sem vyskočila ze své "postele" a snažila se najít nějaké místo, kam bych se mohla schovat. Jejich hlasy se pořád přibližovali a už sem viděla i jejich stíny. Nakonec sem se schovala za jednu polorozpadlou popelnici a oni zrovna vkročili do uličky, kde sem se schovávala. Neodvážila sem se ani nadechnout a zadržela sem dech. ,,Určitě tu je, viděl sem, jak sem zalezla!" Řekl medvěd vztekle. ,,Klid Hanzo, však ji najdem." Řekla ta puma. To asi bude Kirat. ,, Počkáme tu do rána,ne?" Navrhl Kirat.,,Pokud tady je, musí někdy vylézt ven,teda jestli se schovává,ne?" ,,Hm,to jo." Hanzo se posadil na zem a vytáhl si svačinu. Z nedostatku čerstvého vzduchu sem už začala omdlévat. ,,Nežer debile!" Křikl Kirat a svačinu mu odkopl pár centimetrů od mého úkrytu. Chtěla sem se po ní natáhnout, ale Hanzo byl rychlejší. ,,Když se chci nažrat, tak se nažeru!" Zařval a sekl Kirata do ucha. Ten zařval a Hanza bodl do ruky nožem. Do té rány, kterou sem mu udělala já. Věděla jsem, že toho teď musím využít, tak sem vyskočila zpoza popelnice a utíkala pryč. Hanzo si mě bohužel všiml. ,,Támhle je Kirate!" Zařval a ukázal na mně dlouhými drápy. Vyplázla sem na něj jazyk a dál utíkala osvětlenou ulicí. Vrážela sem do lidí, ale nemohla sem se jim ani omluvit. Nevěděla sem,kam utíkám, ale za chvilku sem se musela opřít o zeď a vydýchat se. Získala sem před nimi slušný náskok, tak sem se začala rozhlížet po ulici. I když sem teď žila na ulici jen dva dny, vypadala sem už celkem hrozně. ,,Nevšímej si tý holky, Clarisso." Jedna žlutá kočička se na mně zvědavě dívala. ,,Clarisso!" Její matka se na mně podívala a zatvářil a se zděšeně. ,,Nejmenuješ se náhodou Grey, zlatíčko?" Prohrábla mi packou šedé vlasy a já potlačila nutkání ji okřiknout. Proč bych jí měla říkat pravdu? ,,Ne, to ne! Jenom jsme si hodně podobný!" Řekla sem rychle. Ta žena mi na to očividně neskočila. ,,A jak se tedy jmenuješ?" Zeptala se mně nedůvěřivě. Pohledem mi utkvěla na mém potrhaném tričku. ,,Jmenuji se Wolfy, a teď mně prosím omluvte, v jednom obchodě na mně čeká kamarádka." To byla teda velká lež. Žádné kamarády sem neměla. Vlastně, jenom jednu jo... Byla to malá bílo růžová liška, jmenovala se Mangle. Už dlouho sme se neviděly a já si na ni upřímně moc nepamatuji. Rychle sem od té paní radši odběhla a zahnula do jedné dlouhé postranní uličky. Nikdo tu nebyl, ani Hanzo nebo Kirat. Vyčerpaně sem se svezla podél zdi na studenou podlahu. Měla sem velký hlad, protože od rána sem nic nejedla. Už sem chtěla vstát a jít do pekárny, když sem si všimla velkého fialového kocoura. Měl zářivě bílé oči a v ruce držel dlouhý nůž. Zareagovala sem zcela instinktivně a hodila po něm svůj nůž. Ten kocour to zjevně nečekal, protože se jen taktak vyhl a já ho trefila do ocasu. Nevydal žádný výkřik, jen se na mně pohrdavě podíval a řekl : ,,Co kdybych ti chtěl pomoc?" ,,No, tak teď už aspoň vím, že nechcete." Odsekla sem a otočila se na útěk. Přede mnou však byla jenom holá vysoká zeď. Tiše sem zaklela a otočila se zpátky. Asi to budu muset vzít předem. ,,Mně neutečeš" usmál se ten kocour a pomalu ke mně vyšel. Couvala sem tak dlouho, dokud sem zády narazila do chladné zdi. Tiše se zasmál a stoupl si těsně přede mně. ,,Už dlouho sem chtěl někoho zabít." Odfrkl si a než sem si to uvědomila, byl u mně a nožem mně bodl do ruky. Podlomila se mi a já spadla na zem s tichým zakňučením. ,,Proč mně chcete zabít?" Zeptala sem se se slzami v očích. Opravdu to hodně bolelo. ,,Jen tak, pro radost" řekl a kopl mně do břicha. Zatmavilo se mi před očima a vnímala sem, jak do mně pomalu řeže nožem. Dospěl až k ocasu a zastavil se. Jen si se mnou chtěl před smrtí pohrát. ,,Co kdybych ti ho trochu skrátil?" Zeptal se s úšklebkem. Nestačila sem ani otevřít pusu a uřízl mi půlku ocasu. Strašně to bolelo a z očí se vyvalilo slzy bolesti. ,,Ty zrůdo..." Zašeptala sem a chtěla ho kousnout do tlapy, přes bolest to ale nebylo možné. ,,Ale, ale, ti jsi ale zlobivá holčička" řekl se skrývaným smíchem v hlase. ,, Ještě trošku ručičku." Vzal mi pravou ruku, a než sem si to uvědomila, uřízl mi dva prsty. Začala sem bolestí křičet, ten kocour mně ale kopl do tlamy a zašklebil se. ,,Křičet tady nebudeme" řekl a začal se smát. Z očí se vyvalilo další proudy slz a on si toho všiml. ,,A ještě trošku ksichtíček, ne?" Usmál se. Co udělá teď? Ležela sem ve vlastní krví a nedokázala sem se skoro ani nadechnout. Stál nade mnou a já si myslela, že mně konečně zabije. Ne. ,,Jen tě trochu upravím" zašeptal a vyřízl mi pravé oko. Bolest byla tak silné, že sem omdlela. Probrala sem se až za nějakou neurčitou dobu, kdy pršelo. Studený déšť mi aspoň trochu zmírnil strašnou bolest a já doufala, že do rána vykrvácím. Ne.

Ráno sem se postavila na pořezané nohy, podívala se na bledá mračna a zařvala se slzami v oku dvě slova : ,,ZABIJU TĚ!!!"