Proč já? ✓

9.kapitola - Spolubydlící

Ne. To nemůže být pravda. Já nemůžu jít do sirotčince... Snažila jsem se vykroutit z jejich sevření, ale dosáhla jsem jenom toho, že mně omráčili. S přistupující temnotou do očí  jsem slyšela smích té zlé pumy...

Ten sirotčinec byl prostě... hrozný. Už z dálky sem věděla, že to je strašnej barák, protože měl špinavou šedou omítku, která se všude olupovala, a byli na ní napsány sprosté vzkazy. Dovnitř sme se dostali starými, polorozbitými dveřmi, které za námi hned zavřeli. Po chvíly jsme se dostali do místnosti, kde nás opustili a já se Springtrapem sme si měli vybrat nějaké oblečení. Všechno bylo stejné, stejně šedá barva a kousavý materiál. Nakonec sem si vybrala pár triček, který měli rozthané rukávy, a roztrhané legíny. Spring si vybral velké, vytahané tričko a vytahané tepláky. Oba jsme chtěli do jednoho pokoje, ale bílá kočka nám to zatrhla. Měla příjemný hlas a hezké oblečení, tak sem si myslela, že bude aspoň trochu hodná. Nebyla. ,,Holky a kluci spolu nesmí být na pokoji, tak mě neotravujte, a běžte si každý najít jiný pokoj. Nebo víte co?" Vzala do ruky nějaký seznam a zadívala se do něj. ,,Takže ty" řekla a ukázala na mě. ,,Půjdeš do osmičky. A ty" tentokrát ukázala na Springtrapa. ,,Půjdeš do šedesát šestky." Já se ani nehla. ,,Můžu ho aspoň doprovodit?" Otráveně si povzdychla. ,,No tak jo, ale rychle." Cestou do jeho pokoje jsme byli zticha. Až těsně před jeho novým pokojem sem konečně promluvila. ,,Můžeme odtud později utéct" řekla jsem a snažila sem se, aby to vyznělo celkem obyčejně. Spring se na mě smutně podíval. ,,To nemá cenu, Grey. Hned by nás chytili." Nepříliš nadšeně sem musela souhlasit. Před dveřmi jeho pokoje jsme se zastavili. ,,Myslíš, že tam budu sám?" zeptal se mě s obavami v hlase. ,,Nejdřív se musíme podívat" řekla sem a pomalu otevřela dveře. Byla tam špinavá matrace na zemi, rozvrzaný stoleček a nad ním staré, rozprýskané zrcadlo. Nikdo jiný tam nebyl. ,,Jsi tady sám" řekla sem a Springtrap se usmál. Když jsem od něj odcházela, měla sem pocit, že ho opouštím. I když jsme se znali jen pár dní, opravdu mi přirostl k srdci. Dveře od mého pokoje vypadaly dost staře a byla na nich přibitá zrezivělá osmička. Rychle jsem otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Zavřela sem dveře a podívala se po místnosti. Vypadalo to tam stejně jako u Springtrapa, jen tu byla větší tma, protože tady nebylo okno. Všimla jsem si, že tady jsou dvě matrace. Sedla jsem si na jednu, která byla podstatně špinavější než ta druhá, na které byly naskládané nějaké věci. ,,Co tu děláš?" z rohu pokoje zazářil pár krvavě rudých očí. Podle hlasu to byla holka, ale taky byl její hlas plný vzteku a krutosti. ,,Ta bílá kráva mi řekla, že tu mám, ehm... bydlet." odpověděla sem rychle a radši jsem přišla blíž ke dveřím pro možnost úniku. ,,Neboj, neublížím ti" řekla vystoupila ze stínu. Taky to byla vlčice. Měla podobně šedou srst jako já, ale neměla bílé břicho. Měla celkem dlouhé, černé vlasy, které měla taky sčesané ledabyle přes pravé oko. Na rozdíl ode mě ale měla hrozně dlouhé drápy, které byly trochu zašpiněné světlou krví. ,,Jak se jmenuješ?" zeptala se a žuchla sebou na svoji postel. Nevypadala, že by mi chtěla ublížit, ale i tak jsem jí nechtěla moc věřit. ,,Grey. A ty?"             ,,Já jsem Blood." Usoudila sem, že mi nejspíš neublíží, a sedla si zpět na svoji matraci. ,,Kolik ti je?" zeptala se mě, z kapsy u šedých kraťasů vytáhla pilník a začala si pilovat drápy. Zastyděla sem se. Oproti ní sem vypadala opravdu mladě. ,,No, em.... deset." ,,Fakt jo?" podivila se s úšklebkem ve tváři a podívala se mi na zbývající oko. ,,Jsme si celkem  podobný, co? Jen máš hezčí oči." Já sem je měla hodně světle modré, ale ty červené se mi líbily víc. ,,A tobě je kolik?" Blood se zamračila, jako by mi to nechtěla říct, ale po chvíly řekla, že jí je dvanáct. ,,Radši se semnou ale moc nekamaraď." ,,Proč?" ,,Všichni se mě bojí. Taky sem udělala dost průšvihů, tak mě tu nikdo nemá moc rád." Vstala. ,,Nevím, jak ty, ale já jdu na oběd." Pomalu sem vyšla za ní. Připadala mi celkem fajn, ale jestli se s ní nemám moc kámošit...

Cestou jsem se stavila pro Springa. Vypadal, že je hodně rád, že je na pokoji sám. V jídeně bylo dost narváno, a když jsme se postavily do fronty, všichni nás předbíhali. Mě to bylo celkem jedno, protože sem neměla moc hlad, ale ostatní se tvářili, jako by týden nejedli. Když sme se konečně dostali k pultu, Spring si vzal první  a já se zatím rozhlížela kolem. Byly tu na sezení dřevěný lavice a dlouhé a špinavé stoly, které asi nikdy nikdo neumýval. ,,Tak budeš jíst nebo ne?" Medvědice, co tu rozdávala obědy, byla nejspíš hodně netrpělivá. Dostala jsem od ní krajíc tvrdého chleba a talíř s něčím, co vypadalo jako obarvená voda. ,,Můžu se zeptat na ingredience?" zeptala jsem se a snažila sem se, aby to nevyznělo drze. ,,Voda a kečup" zavrčela a dál rozdávala jídlo. Posadila sem se k Springovi a snědla jenom chleba. Hodně děcek vypadalo tak na jedenáct let, ale byli tu i hodně mladí. Všimla jsem si lišky a medvěda, jak si kráčí k sněhově bílé lištičce. Ona si jich už taky všimla a zatvářila se vyděšeně. ,,Tak si to vem, Springu" řekla jsem malinko podrážděně a podala mu svoji *polévku*, protože na ni hladově zíral. Vstala jsem, protože všichni tři už z jídelny vypadli. Pomalu jsem se vydala za nimi. Šla jsem několik chodeb a pak sem se zastavila na rohu. Lištička seděla přimáčknutá u zdi a z čumáku jí vytýkal pramínek krve. Nevím proč, ale najednou sem při pohledu na tu krev ucítila... radost. Radost, že můžu někomu  ublížit... ,,Dej mi ten chleba, a nedělej si to ještě horší, Rhiannon. " Ten medvěd se nejspíš užíval, že jí může ublížit. Lišák se jenom zasmál a ze ztuhlých rukou jí vyrval kousek chleba. ,,Takže čau, a zítra nám dáš další, nebo dopadneš ještě hůř, jo?" Medvěd se už jenom zašklebil, chytil jí za krk a vytáhl jí do vzduchu. Pak s ní vší silou mrštil o zem a já uslyšela odporný křupot, jako by se něco zlomilo. ,,Pojď, Leo, ještě se musíme podívat do osmičky, slyšel jsem, že tam přišla nějaká nová vlčice." ,,No, myslím, že až do osmičky chodit nemusíte" řekla sem ledovým hlasem a vyšla z pod rohu. ,,Tak to si ty, jo? Co nás šmíruješ?" zavrčel lišák a chtěl mě kopnout do břicha. Lehce sem se vyhla, popadla jeho ruku a kroutila mu ji za záda, dokud nevykřikl bolestí. ,,Nech ho-" Sevřela sem ruku v pěst a medvěda bouchla na místo, kde by měl mít srdce. Pak sem ještě vycenila zuby a kousla ho do ruky. Normálně bych tak hnusná nebyla, ale teď sem si nemohla pomoc, zvlášť, když si dovolovali na mladší. Lišce sem z ruky vytrhla chleba a dívala se, jak ode mě utíkají. Podívala jsem se na kaluž krve, která se tvořila vedle Rhiannon. ,,To bude v pořádku" řekla sem a sklonila se k ní. ,,Děkuji" zahuhňala přes zlomený nos. V jejím hlase sem slyšela strach. ,,Paní" zakoktala, když si všimla, jak se tvářím. ,,Neříkej mi paní"řekla sem a zdvihla ji na nohy. ,,A teď běž za nějakým dospělákem, ať ti to ošetří." Pak sem si vzpomněla na chleba. ,,Na." Rhiannon se na mě usmála a krvavou rukou si ode mě vzala kousek chleba.

V jídelně už Spring nebyl, tak sem šla na pokoj. Byla tam i Blood. Jen co sem zavřela dveře, zavrčela: ,,Máš problém."