Proč já? ✓

5.kapitola - Zděšení

Smutně sem se dívala, jak mi z očí pomalu mizí moji přátelé. Stáli u plotu a mávali mi, dokud jsme nezahnuli ve Violetině autě za roh a já je neztratila z dohledu. Sesunula jsem se podél sedadla a věděla jsem, že už je nikdy neuvidím. Ani jsem nevěděla, kam jedem. ,,Můžu se zep-zeptat, k-,, ,,Nemluv!" zařvala a trhla volantem. Potom pokračovala mnohem vlídnějším hlasem. ,,Nebudeš mluvit, když ti nedám svolení, jasné?" Zatřásla jsem se. ,,An-ano" ,,Paní" zavrčela a zbytek cesty sme dojeli mlčky, protože jsem nemohla mluvit a ona nic neříkala. Jeli jsme do vnitra města, které sem nikdy neviděla. Část, kde jsem vždycky bydlela a žila, byla celkem malá, žilo tam tak 20 000 lidí. Tahle část byla... Obrovská. Na mně byla až moc velké. Konečně zastavila u jednoho opuštěného a malého domku. ,,Vylez" zavrčela a já sem ji radši uposlechla.Otevřela dveře a pokynula mi, ať jdu dovnitř. Vešla jsem a ona za sebou hned zamčela dveře. ,,Neutečeš" zasyčela s úsměškem. Zachvěla jsem se a myslela jenom na to, že stejně uteču. Nezastaví mně. ,, Zítra jdeš do školy, běž do svého pokoje. Druhé dveře vlevo." rychle jsem odešla a snažila se, aby pode mnou moc nevrzaly staré dřevěné schody. Potichu jsem za sebou přivřela dveře a podívala se do pokoji. Byl hodně obyčejný, asi zařízený jenom pro mně. Byla tu postel, okno, starý rozviklaný stolek a v koutě černý batoh.. Podívala jsem se do něj a vytáhla černé pouzdro a pár sešitů. V pouzdře bylo jenom pero, tužka a pár pastelek. ,,Běž spát" slyšela jsem přes dveře. Radši půjdu...

,,Vstávej!" Vstala jsem a oblíkla si své oblečení. V kapse jsem nahmatala přívěsek a nůž. Přívěsek jsem si dala kolem krku, vzala batoh a šla dolů. Violet stála u stolu a netrpělivě do něj ťukala prsty ,,No to je dost" zasyčela. ,,Běž do auta." Cestou do školy jsem se dívala z okna a snažila se zapamatovat, kudy jedeme. Za pár minut zastavila před školou. Byla velká, a chodili do ní malá zvířátka z autobusu. ,,Domů dojdeš pěšky. Jestli utečeš, najdu si tě a" usmála se při té představě. ,,Udělám ti něco podobného jako bráška." Vyschlo mi v ústech. To byl její bratr?... ,,Běž" řekla a žduchla do mně. Tak jsem odešla. Asi jsem přišla pozdě, protože na chodbě nikdo nebyl, jen jasně žlutá králičice. Nejspíš to byla učitelka. ,,Už zvonilo! Běž do třídy!" Zastavila jsem se a otráveně si povzdechla. ,,No konečně seš tady!" otočila jsem se za hlasem. Volala na mně tmavě modrá puma. ,,Jsem ředitelka. Odvedu tě do třídy, ano?" Mlčela jsem a ředitelka si to vyložila jako souhlas. ,,Tak pojď" usmála se a odvedla mně do třídy. Přemýšlela jsem nad jednou věcí. Všechna tady ta zvířata byla divně zbarvená. ONI mněli dostatek péče, na rozdíl ode mně a dalších dětí v dětském domově. Vzpomněla jsem si na Rose, která tam byla tak dlouhou dobu a nikdo si ji neadoptoval...Kit Kat, Bat... A taky Bon Bon a Fun Freddy... Paní ředitelka zaklepala na dveře jedný třídy a po chvilce nám přišla otevřít jasně růžová a celkem tlustá kočka,,Á, děkuji, paní ředitelko." Kočka se na mně usmála a řekla : ,,Jsem tvoje třídní. Pojď se představit ostatním" otevřela dveře a postrčila mně dovnitř. Všimla jsem si, že tu bylo dost mědvědů a králíků. ,,Tak, tohle je vaše nová žákyně. A- proboha Marku, přestaň dělat ty ksichty!" Okřikla podivně černo zeleného králíka. ,,Tak, řekni něco o sobě" řekla a povzbudivě se na mně usmála. Usmála jsem se. ,,Jmenuji se Grey, je mi deset let, rodiče jsou,... jsou mrtví, potom jsem byla v dětském domově, adoptovala si mně kočka a její bratr mně...zmrzačil." To poslední slovo jsem jenom zašeptala, aby mně slyšeli děti a ne učitelka. ,,Já ti nevěřím" řekl hlasitě světlě červený medvěd a pohodlněji se opřel o dřevěnou židli. ,,Důkaz?" zeptal se s úšklebkem. Usmála jsem se. Chtěla jsem, aby se mně báli... Ukázala jsem mu pravou ruku a zbytek ocasu. Všichni až na učitelku, která mazala tabuli, se tvářily zděšeně. Usmála jsem se ještě víc a odkryla si vlasy z pravého oka.