Proč já? ✓

21.kapitola - Už budu mlčet

Sledovala jsem, jak se ke mě blíží a hrozivě se usmívá. ,,Nech mě!" Zaječela jsem hystericky a snažila se osvobodit. Violet mi to ale musela dobře utáhnout, protože jsem se ani nehla. Rychle mě zachvátila panika a už jsem se chovala, na tuhle situaci, asi až moc hystericky. Jenže já jsem se jehel bála už i jako malá, a moc mi nepomáhalo, že tahle byla obrovská a bylo v ní něco divně barevného. ,,Tohle jsem chtěl vyhodit, ale nejspíš by se na to přišlo, tak jsem si to schovával." Doneslo se ke mě tlumeně. Snažila jsem se uklidnit, a celkem se mi to povedlo. ,,Nějaký účinky?" Zeptala jsem se přiškrceně a on se usmál. ,,Až na jeden neznámé." Odpověděl a chytl mě za paži. Normálně bych se na něj vrhla, ale teď jsem to radši nedělala. Pevně jsem zavřela oči a ucítila, jak mi to bodl do ruky a ten hnus mi tam vytlačuje. Začalo se mi zatmívat před očima a přestávala jsem cítit bolest. Hlava mi klesla k rameni a já usnula.

Probudila jsem se zase na půdě, blízko dveří. Hned bych vyskočila na nohy, ale problém byl, že jsem se cítila strašně vyčerpaná a bolelo mě břicho. Obloha za oknem byla tmavě modrá a posetá drobounkými hvězdami. Musela jsem spát nejspíš zase několik dní. S námahou jsem se vyškrábala aspoň do sedu a odplazila jsem se ke zdi, kde jsem se opřela. Chtěla jsem na toho kocoura začít nadávat, ale něco mi v tom bránilo. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. Nic. Zkoušela jsem ječet. Nic. Oko se mi zalilo slzami. Já nemůžu mluvit. Sklonila jsem se a začala brečet. Já nemůžu být němá! Radši bych snad byla i hluchá, ale takhle jsem hrozně omezená. Znovu jsem si připadala jako v den, kdy mi Kirat zabil rodiče. Kirat...
On to nebyl. Vysvětloval mi to. Nevěděl, co dělá. Ten kocour ho prý nějak omámil...
Rozhodně jsem vstala. Necítila jsem se už ani trochu vyčerpaná, byla jsem spíš naplněná vztekem a smutkem. Setřela jsem si další slzu. Ne. Už nebudu brečet. Proč bych to dělala? Nejsem fňukna. Udělala jsem pár kroků ke dveřím, v úmyslu je nějakým způsobem otevřít, ale o něco jsem zakopla. Vzala jsem tu věc do ruky a až po chvíli jsem si uvědomila, co to je. Plechovka polévky. Byl u toho papírek. ,,Jediný důvod, proč ti to sem dávám, je, že chci, aby jsi žila dýl a dýl trpěla." Dementi, pomyslela jsem si, ale polívku jsem snědla. Byla hnusná a studená, ale to mi nevadilo. Plechovku jsem odhodila a postavila se ke dveřím. Třeba je i vyrazím, abych se dostala ven. Teď jsem ale měla jiný problém. Hrozně mi krvácela pořezaná ruka. V tom hnusu muselo být něco, co mi ty rány nechávalo otevřené. Utrhla jsem si další pruh látky a snažila si ruku uškrtit, aby jsem nevykrvácela. Proč to neukončím? Problesklo mi hlavou a přestala jsem škrtit. Už nemám pro co žít. Máš. A proč? Je tu Springtrap a Blood. Ti se beze mě obejdou. Springtrap ne, ten tě potřebuje. Nojo, pomyslela jsem si otráveně a ruku si konečně zaškrtila. Stoupla jsem si ke dveřím a něčeho si všimla. Byly pootevřené...