THE LAST SMILE [Thomas] - TMR FF - Dokončeno, probíhá korekce✓

I. 'The Maze'

Jako první, co slyšela bylo řinčení kovů.

Otevřela oči a viděla, jak se zem pod ní zvedá nahoru. Nechápala, co tady dělá a co se tu děje. Před chvílí cítila jakoby se právě topila a teď se objevila v nějaké malé místnosti, která vypadá jako klec.

Byla tma.

Nic neviděla, ale  cítila podivný tlak, přičemž ji silně tlouklo srdce. To nejhorší nastalo ve chvíli, když si uvědomila, že nic neví, nic si nepamatuje, ani jedinou vzpomínku.

Nevěděla, kdo je.

Sesunula se podél jedné ze stěn a hlavu si složila do dlaní.

Myslela si, že umře.

Veškerá naděje zmizela.

Kolem ní byly nějaké bedny s nápisem 'ZLOSIN' a v některých byli prasata a ovce.

Cítila divnou pachuť v puse, cítila jak se jí točí hlava a hlavně, jak začíná panikařit.

Po nějaké době, oné dívce to připadalo jako věčnost, se Klec blížila ke svému konci.
Podívala se nahoru a spatřila něco jako strop, u kterého se následně výtah zastavil a vydal divný zvuk. První probliklo červené, potom zelené světlo.
Dívka se začala třást ještě více než před tím. Nevěděla, co jí čeká a kdo má tohle na svědomí a tak čekala dál, schoulená v rohu temné Klece.
Z nenadání se ta věc, ve které byla, začala pomalu otevírat a na její snědou tvář dopadly první sluneční paprsky.
Leknutím se přitiskla ještě víc ke zdi a zakryla si rukou oči.
Slyšela chlapecký smích a tiché rozhovory a později zjistila, že kolem Klece stojí nespočet kluků a přímo shora se na ní dívají.

"Frase, to je divný." zamumlal jeden z nich a skočil za ní.

Prve si jí chvíli prohlížel, až poté natáhl k ní ruku.

"Ahoj,bažo, tak pojď." řekl a chtěl ji zvednout, jenomže ona odmítla a založila si ruce na hrudi.

Šíleně se bála, co s ní chtějí udělat. Probudila se ve výtahu... Sama... Mezi - jak se zdálo - samýma klukama.

"Kdo jsi a co-co tady dělám?" zeptala se tiše, přitom se rozhlédla kolem sebe a začala si pomalu stoupat.

"Jsem Gally, slečinko, a ty?" zeptal se na oplátku on.

Nevěřícně ho přejela pohledem a poté řekla:" Já nevím. Nic nevím. "

Gally se usmál, ale nic na to neřekl. Pomohl dívce vylézt nahoru a potom si jí dál nevšímal.

Když se rozhlédla kolem sebe, spatřila obrovské místo na louce, po které byly sem tam postavené chatky ze dřeva a pole se zeleninou. Ale přece jenom se jako první  zarazila, když uviděla snad sto metrové zdi. Udělaly se jí mžiky před očima a malátně se posadila do trávy.

"Jsi v pořádku?" přisedl si za ní úplně jiný kluk.

Dívka se mu podívala do tváře. Měl nádherné hnědé oči, které měly barvu jarní hlíny a na tváři úsměv.

"Já nevím..." odpověděla přesně tak, jako Gallymu.

Bylo jí špatně a ke všemu nevěděla, co je tohle za místo. Svou otázku tedy hodlala použít.

"Kde to jsem?" podívala se na hocha, jenž seděl vedle ní a upíral celou dobu zrak na vysoké zdi.

Když se ho ptala, podíval se na ní a kývl na nějakého jiného kluka, který jako na zavolanou přišel a klekl si před ně.

"Jsem Alby." představil se a podal jí ruku.

Nejistě dlaň stiskla a podívala se na hnědookého vedle sebe.

Ten se však zvedl a mířil si to jinam.

"Počkej!" zavolala a on se otočil." Kdo jsi?" Zeptala se.

"Thomas." Usmál se jmenovaný Thomas a tentokrát už odešel.

Otočila se tedy zpět k Albymu.

"Asi máš mnoho otázek, bažo." Jakoby jí četl myšlenky.

"Proč mi říkáš bažo?" zamračila se. Jistěže měla milion otázek, ale tohle oslovení se jí nelíbilo.

Alby se zasmál.

"To je označení pro nováčka, jako jsi ty. Až budeš vědět tvé jméno, budeme ti tak říkat, zatím zůstaneme u bažanta." Odpověděl jí a jeho kroky se vydaly směrem vpřed.

Doběhla ho a on jí začal povídat, kde to vlastně je.

"Celé tohle je Plac, místo kde žijeme, jíme a v podstatě úplně všechno," ukázal rukama na celé tohle zvláštní cosi. "Říkáme si Placeři," pokračoval Alby.

Nasucho polka. Plac? Placeři?

Přála si, aby to byla noční můra.

"Co je za těmi zdmi?" Byla zvědavá.

Alby se zastavil a přeměřil si jí pohledem.

" Hele, máme jen tři pravidla. První zní, zapoj se nechceme příživníky, druhé, neubližuj druhému Placerovi a třetí... Nikdy nechoď za ty zdi. " Ukázal prstem na Bránu ven z Placu.

Letmo se na ní podívala a poté opět na Albyho.

" lProč?" Nechápala a následovala ho dál.

"Prostě ne. Budu muset jít, kdyby jsi měla ještě nějaké otázky, vyhledej mě." Odvětil a odešel pryč, protože ho nějaký kluk volal.

A co teď? Co má teď dělat?

Tohle místo pro ni bylo nepředstavitelné. Neznala tu nikoho, neznala ani samu sebe.

Přišla k jednomu ze stromů a posadila se na vystouplé kořeny. Stejně, jako v Kleci, si dala hlavu do dlaní a cítila, jak se po její tváří koulý slzy.

"Taky jsem to tak měl.." Pronesl kluk, kterého už stačila poznat.

Thomas.

Posadil se vedle a vzal ji kolem ramen. Dívka sebou cukla, jelikož tohle gesto nečekala.

"Promiň," usmál se Thomas a pustil ji.

"V pořádku..." Zašeptala a setřela si slzy.

Thomas si jí prohlédl a ukázal na zdi.

"Už ti Alby říkal, že tam nesmíš chodit?" Zeptal se.

Kývla hlavou a podívala se na ně.
"Jo, řekl." odpověděla a pohled stočila na Thomase.

"Co tam vůbec je?" zeptala se zařazeně.

Thomas se pousmál, přihmouřil oči a podíval se jí do očí.

"Labyrint."

***

Zdravím všechny čóny, kteří stejně jako já, Labyrint milují. :)

Vítám Vás tedy u první kapitoly mojí nové FF.

Téma je jasné a tak půjdu rovnou k věci. :D

Co bych Vám řekla jako první je, že filmy a stejně tak knihy mohu doporučit. Jsou úžasný!
Druhé věc je, že jsem poslední dobou nad Labyrintem přemýšlela. Napadlo mě proto tato fanfikce, kterou bych popisovala z mého 'pohledu' , dalo by se říct, nebo alespoň co se týče chování a rozhodnutí. Doufám, že chápete jak to myslím ;D
Jinak jste si určitě mohli všimnout, že jsem změnila styl psaní. Píšu teďka ve třetí osobě a upřímně je to pro mě dost lepší, než psát v první osobě:/

Každopádně dost keců:DD

Doufám, že si moji FF budete číst dál a moc se těším na Vaše komentáře, hodnocení a přečtení.

Zatím ahoj❤️

Vaše Zichia01 💜