THE LAST SMILE [Thomas] - TMR FF - Dokončeno, probíhá korekce✓

VI. 'Not long'

Když došli před jednu z vysokých zdí,  Newt vytáhl ze své brašny nůž a předal ho Alexandře.

"Jak už Alby říkal,jsi jedna z nás." poodstoupil od zdi,aby kolem něho mohla projít.

Alexandra se chvíli rozmýšlela,  co s tím má dělat,  ale když spatřila vytesaná jména,  která patřila chlapcům z Placu,  uvědomila si,  proč drží v ruce ten nůž. Vyhledala místo,  kde by své jméno mohla napsat. Jako první spatřila jméno 'Chuck',  a tak vedle něj začla konat svou práci.
Když měla hotovo,  podívala se na Newta.

"Hotovo?" Zeptal se Newt a podíval se na místo, kde své jméno vytesala.

"Jo."odpověděla krátce.

Newt kývl hlavou a rozešel se dál.

"Newte?" Navázala konverzaci.

"Ano?" Pozvedl obočí.

"Proč kulháš?"

Newt uhnul pohledem a svoje oči zabodl do země.
"Něco jsem si udělal s nohou." zamumlal.

Alexandra poznala,  že se mu o tom nechce mluvit,  ale stále jí to zajímalo a tak si nemohla pomoct.

"A kde?" Zeptala se.

"Dřív jsem byl běžec,  jako je Minho a Thomas." odpověděl Newt a posadil se do trávy.

Alexandra to brala,  jako náznak toho,  že se možná dozví víc a tak se posadila vedle něj. Bez toho, aniž by se ptala dál,  Newt pokračoval.

"Víš... Nerad o tom mluvím," zakroutil hlavou, " obzvlášť před nováčkama." Dodal a zadíval se na jednu z Bran,  která však byla ještě zavřená.

"To chápu,  ale... Jen mě zajímá,  proč ti to neošetřili." Přerušila ticho Alexandra.

"Tohle asi jen tak ošetřit nejde," zasmál se Newt.

"A nebolí tě to,  když dennodenně musíš procházet celý Plac?"

Newt se nad touto otázkou zjevně zamyslel.
"Ne,  nebo možná,  ale tu bolest už nějak nevnímám. Přece jen je to už dlouho,  co se mi to stalo. " Odpověděl.

"Kak dlouho?" Možná to už bylo otravné, ale Newt stále odpovídal.

"Skoro od té doby,  co jsem tady. Takže nějaký ty dva roky a několik měsíců. "

"Mrzí mě to." Sklopila zrak a Newt zařazeně zvedl obočí,  poté však nahodil úsměv.

"Je to dávno,  Alex. Dávná záležitost." řekl Newt.

Jejich pozornost upoutaly zdi,  které se začaly sami od sebe otevírat. Oba dva vstali a vyrazili k Bráně. Už z dálky viděli,  že před ní stojí Minho a nedočkavě někoho vyhlíží.

"No dobré ráno," popřál Newt.

Minho se na něj jen podíval,  ale nic neodpověděl.
"Jsem velice zvědavej,  jak dlouho ještě potrvá Thomasovi zvyknout si na algoritmus ' časnýho vstávání'." Zakabonil se Minho a podíval se do dálky,  jako by se snažil vyloženě Thomase svýma očima najít a přesunout ho vedle něj.

Dlouho ne.

Ozvalo se v hlavě Alexandry.
Rychle uskočila stranou a otáčela se všemi směry,  aby zjistila,  kdo za tím stojí. Zkoušela si připomenout hlas,  který jí v hlavě před chvílí zazněl.
Byl to ženský hlas. Sebejistý ženský hlas.

"Co?" Zeptal se nechápavě Minho. Byl rozhořčený, tohle se totiž nestalo poprvé.

"Ne- ne nic..." Odpověděla a otočila se stejným směrem,  jako doposud zíral Minho.

Spatřila Thomase,  který sprintoval za nimi.

"Thomasi,  jako každý den včas." Minho do své věty dal co největší pachuť ironie.

"Taky tě rád vidím."  řekl Thomas a promnul si oči.

Minho si ze země zvedl svůj běžecký batoh a nasadil si jej na záda.
Thomas ten svůj už měl nasazený a tak čekal.

"Tak,  jak si se vyspala?" Zeptal se směrem k dívce.

Alexandra kývla na náznak,  že všechno proběhlo v pořádku.

" Ano,  všechno dobrý. " Odpověděla a pokusila se o úsměv,  ale moc upřímné to nebylo. Jakmile uslyšela v její mysli hlas,  který se jí zdál něčím povědomí,  nedokázala se soustředit už na nic jiného.

"Tak my jdeme, grindíci,  zatím čau." Oznámil Minho a vrhl se do hlubin Labyrintu,  načež i Thomas. Trochu jí píchlo u srdce,  když Thomase viděla odcházet. S někým si o tom potřebovala promluvit a věděla,  že Thomas je ten nejvhodnější kamarád,  komu by se s tímto mohla svěřit.

"A my jdeme na snídani." Řekl Newt,  čímž ji vyrušil z přemýšlení.

Alexandra poslechla a vydala se společně s Newtem do kuchyně. Nasála vůni míchaných vajíček a zasedla si k jednomu ze stolů.

"Dobré ráno," ozval se Chuck a posadil se na židli vedle Alexandry.

"Ahoj,"odpověděla suše.
Ten hlas jí v hlavě zůstal dlouho a pořád a pořád nad ním musela přemýšlet.
Nechápala,  co se může dít.

Alexandro,  brzy bude konec. Klec už nepřijede. Je mi to líto,  ale nedala si nám na vybranou. Kdyby jsi jen nebyla tak tvrdohlavá jako Thomas. 

Tohle ji vyvedlo z míry.
Zapomněla,  že za chvíli jim budou kuchaři servírovat snídani a bleskurychle vyběhla ven z jídelny. Tím narazila na jednoho kluka,  který držel v ruce sklenici s vodou a celou jí na sebe vylil.

"Omlouvám se, " zamumlala Alexandra,  aniž by se na dotyčného podívala. Chtěla pokračovat v cestě dál,  ale silná paže ji zatlačila ke zdi. Až teď se odvážila na něj podívat.

"Nepřipadnu ti nějakej povědomej?" procedil přes zuby Gally.

"Proč bys měl být?" Zeptala se a snažila se být přirozená,  ale jeho naštvaný výraz by posadil do židle i Minha,  o kterém se včera večer Thomas zmínil,  jako o hlavním odpůrci, co se Gallyho týče.

"Proč? Já nevím... Mě přijde trochu divný,  že když se tady objevil ten blbej Thomas všechno jde do rmutích plopáků. Pak se objevíš ty,  s Thomasem najdete společnou řeč a chováš se úplně divně." Tentokrát ji chytil za tričko a naklonil se k jejímu uchu.
"Dávej si bacha,  frasačko,  tebe i toho bažanta, já už někde viděl. " dodal a konečně Alexandru pustil a odešel na snídani.

Byla více než zmatená a Gallyho slova i hlas v hlavě jí vyděsily natolik,  že v chodbě ještě dlouho po tom incidentu zůstala hledět do prázdna.

***

Ahoj:)  Omlouvám se,  že jsem nevydala kapitolu včas,  ale asi jsem byla malinko líná.. ;D
Každopádně... Asi jste si všimli,  že tohle možná bude trošku jiné,  co se týče osvobození z Labyrintu a možná také ne.. No,  uvidíme,  co se mi v té mé hlavě zrodí za nápad. :)

Jinak,  jelikož jsou prázdniny tak vyjde i další kapitola. :)

Děkuji moc za čtení a hlasování!

Vaše Zichia01🖤