THE LAST SMILE [Thomas] - TMR FF - Dokončeno, probíhá korekce✓

XXVII. 'The last smile.'

Na začátek bych Vám chtěla říct, že se tam možná objeví nějaké chyby, protože tohle je patrně ta nejdelší kapitola, kterou jsem kdy napsala. Takže se velice omlouvám, velkou opravu budu dělat až při korekci celého příběhu.
Nadále Vám přeji příjemnou zábavu... Nemůžu uvěřit, že je tohle už poslední kapitola TLS.

Alexandra věřila, že tohle je jejich poslední den v Placu. Poslední den uprostřed Labyrintu, z kterého ještě před několika dny nebylo úniku. Co se změnilo?
Patrně za to mohl posun různých událostí a to především příjezd Thomase, jí samotné a černovlásky Teresy, která umí telepaticky komunikovat.
Co víc, konečně po několika dlouhých, úmorných letech dostaly to, co chtěly - směr východu.
Bude to lehké? Ovšem, že ne.
Tohle byl jeden z faktů, kterých je potřeba se držet. Nebude to lehké ani za málo. S tím počítali. Počítali s tím, že se jen tak ven nedostanou. Několik z nich opět začne umírat. Někteří z nich však věří, že smrt je jen další cestou, akorát na jiném břehu a v jiné podobě. A jestliže se jejich přátelé dostanou ven, tak budiž. Hlavně, ať už to jenom všechno skončí a oni konečně spatří okolí tam venku, za stometrovými stěnami Placu.

Měli plán, jak se odsud dostat pryč. A sice, že jakmile si sbalí všechny potřebné věci - zbraně, jídlo, oblečení - přijdou před hlavní Bránu, Newt k nim promluví a kdo bude chtít, může jít s nimi. Samozřejmě počítali i s tím, že někteří nebudou chtít odejít a nebudou chtít riskovat životy, kvůli tomu, co podle nich způsobil Thomas. Mu už totiž nic nevěřili.

Alexandra doběhla ke své spací sítí, společně s Chuckem, a začala s ní trhat, aby se uvolnily hřebíky, jež ji držely. Po pár chvílích spadla na zem, načež ji Alexandra vzala a srulovala. Minho totiž prohlásil, že si z nich udělají vaky na jídlo.
Chuck však jen seděl a zamračeně si prohlížel své prsty. Alexandra se na něj otočila, dala si pramínek špinavých vlasů za ucho a položila mu ruku na rameno.
„Musíme jít, Chucku.“ Zašeptala, neboť ho nechtěla vyplašit.

„Já... Hrozně se bojím, že zemřu.“ Odpověděl stejně potichu jako ona.

Alexandra se mírně pousmála. I jí v těle koloval divný pocit, spojený s velkým očekáváním a adrenalinem zároveň.
„Poslyš... Všichni se toho bojí. Bojí se, že zemřou a nebo že přijdou o své blízké. Dokonce i já sama se bojím, ale tím nic nespravíme. Tohle je buď a nebo, Chucky. Buď půjdeš a budeš se pokoušet vyhrát, a nebo zůstaneš a za chvíli prohraješ úplně. I kdyby kdokoliv z nás zemřel, bylo to pro něco. Bylo to pro nový začátek někde jinde. Musíme jim ukázat, že jsme silní a že uděláme cokoliv proto, abychom nad nimi zvítězili.“ Dokončila svůj proslov, mírně Chucka pohladila po tváři a natáhla k němu ruku.

„Nechci umřít. Chci vidět svoje rodiče.“ Zamumlal malý chlapec a otřel si slzy, které se mu draly z očí ven.

Alexandra ho chytila za ruku, vytáhla ho do sedu a donutila jej se zvednout. Poté upřela oči do těch jeho.
„Nenechám tě zemřít, Chucku.“ Řekla odhodlaně a Chuck se smutně pousmál.

Naposledy jim věnoval úsměv. Srdce malého chlapce, který toužil poznat své rodiče, přestalo bít. Udělal to pro svého nejlepšího přítele a byl si vědom toho, že takhle je to správně.

„Já vím.“ Odpověděl po nemalé chvíli. „A já nenechám zemřít vás.“ A co řekl, to také splnil.

Alexandra ho stáhla do objetí a párkrát se zhluboka nadechla, aby zahnala slzy. Nechtěla plakat, chtěla být pro něj silná, aby viděl, že tohle všechno zvládnout. Společně.
„Tak jdeme na to...“ Pronesla poté, co ho přestala objímat a znovu začala strhávat houpací síť. Chuck jí pomohl, a tak to šlo mnohem rychleji.
„Paráda!“ Řekla Alex s úsměvem a plácla si s ním, načež mu rozcuchala vlasy.