THE LAST SMILE [Thomas] - TMR FF - Dokončeno, probíhá korekce✓

XXII. 'I love you, but...'

Alexandra přemýšlivě přivřela oči a zadívala se do země.
Naučit se něco tak... Zvláštního bylo možná příliš podlé.
Co by na to řekli ostatní? Kdyby na to nedej bože přišli, byli by v háji.
Copak by snad chtěla, aby je předhodili rmutům?
Moc dobře si uvědomovala, že tohle není správné, ačkoliv musela uznat, že ji to nepopsatelně láká.
Ale... Další z mnoha otázek byla ta, proč vlastně Teresa něco takového umí? Ať už chtěla nebo ne, někde v hloubi duše tušila, že s tím má co dočinění lidé, kteří je sem do Placu poslali. Ušklíbla se. Jak by také ne, že?
Není přece moc normální, aby obyčejný člověk dokázal mluvit telepaticky.

"Zvažuješ mou nabídku?" Zeptala se Teresa a zářivě se usmála. Alexandra vzhlédla a úsměv jí oplatila.

"Spíše přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdyby na to přišel Gally," odvětila s povzdechem.

Teresa se zarazila. "Který to je?"

"Ten kluk, který nás nenávidí. Má takové přiblblé obočí." Zasmála se a Teresa s ní.

"Ano, už vím, o kterém je řeč," ušklíbla se.

Alexandra pokývala hlavou a znovu si povzdechla. Řekla by, že tohle ještě bude zajímavé. Ale na druhou stranu... Když už má takovou schopnost - nazvala by to právě takhle, tak proč toho nevyužít?

"A naučila by jsi mě to?" Položila další otázku a Teresa s radostí přikývla.

"Řekla bych, že to umíš. Jen ten trénink." Odpověděla.

"Stále mě zaráží... Jak je možné, že víš, že to umím?" Pozvedla obočí a trhla sebou, když jeden z Placerů vykřikl.
Otočila se za sebe a poznala, že to byl Winston, jenž horlivě mával na ostatní a nadával. Stál u Klece, takže... Co se asi tak mohlo stát.
Její přemýšlení však přerušila Teresa, která si očividně žádného povyku nevšimla.

"Vy své hlavě mě slyšíš. Je to tak, ne?" Usmála se. Alexandra přikývla.

"V tom případě je jasné, že to budeš muset umět také. Není přece možné, aby to uměl někdo, kdo to neumí." Dokončila své vysvětlování a Alex na ní hleděla jako na zjevení. Vůbec nepochopila jak to Teresa myslela, ale rozebírat to dál nechtěla.

"Ale..." Zarazila se a stále vstřebávala Teresina slova,"Zkoušela jsi to třeba na někoho jiného?"

"Ne. Ale matně si vzpomínám, že jsem s tebou už jednou mluvila a také, že tě znám." Řekla popravdě.

Alex z toho všeho byla tak neskutečně zmatená, že málem zapomněla i na to jak se jmenuje.

"Hele, radši mi řekni jak se to teda ovládá," pobídla ji zamračeně, protože už opravdu netušila, co Teresa říká. Černovláska se rozesmála a poposedla si blíž k ní.

Fajn, jdeme na to.

Její triumfální úsměv mluvil za vše.

Zkusím na tebe mluvit telepaticky a ty mi zkusíš odpovědět. Bude to možná chvíli trvat a bude tě z toho bolet hlava, ale to se časem dopiluje. Připravena?

Alexandra se nadechla a všechen vzduch poté vydechla. Je připravena? Asi ano, i když ji šíleně bolí hlava z toho jak na ni Teresa mluví v její mysli.

"Já nevím... Nevím, co mám dělat," řekla Alex. Teresa se pousmála.
"A řekni mi to prosím normálně," dodala, když zahlédla v jejích očích přemýšlivý výraz. Zřejmě se chystala zase promluvit v její hlavě.

"Dobře teda. Takže... Představ si písmena, která by jsi mi chtěla říct. Poskládej si je rozumně za sebou. Něco jako bílé na černém. Chápeš?" Zazubila se. "No a teď si představ, že ta slova posíláš do mé hlavy. Něco jako se posílají dopisy."