THE LAST SMILE [Thomas] - TMR FF - Dokončeno, probíhá korekce✓

XXIII. 'NO!"

Hnědovlasá dívka se snažila uklidnit potoky slzy, jež po její tváří zběsile tekly.
Seděla na houpací síti a vzlykala. Měla to štěstí, že nikdo zrovna nebyl poblíž.
Placeři byli totiž doslova zaujati svou prací. Museli velký stan, kde se obvykle pořádají jednání, pořádně obalit tlustým dřevem, aby se do něj rmuti nedostali. Teda ne alespoň tak lehce. Ostatní měli zase vystlat podlahu a přinést různé zbraně, které by je ochránily.
Alexandra však ani na to jedno neměla pomýšlení. Nebyla sobec, ale nemohla se zbavit té palčivé bolesti v hrudi.

Thomas. Kluk s nádhernýma hnědýma očima jarní hlíny. Kluk, do kterého se zamilovala. Kluk, který jí zabodl kůl do srdce a následně ránu posolil solí.
Ty příšerná slova, která řekl... Nedokázala vlastně ani rozpoznat zda to, co řekl myslel vážně.

Kdybych se do tebe zamiloval hlouběji, nevyrovnal bych se s tím, kdyby jsi zemřela.

Znělo to příšerně. Jak to skutečně Thomas myslel?

"Ty brečíš?" Alexandra se lekla a vzhlédla. Nad ní se tyčil Newt a prohlížel si ji zamýšleným výrazem.

"Ne, to ne, já - "

"Já brečím. Dobře a... Můžu se zeptat, co se stalo?" Zeptal se a posadil se na síť vedle ní.

Alexandra se zamračila."Nebrečím," odsekla.

"Jistě, že ne. A ty zarudlé oči máš asi od cibule," protočil očima, načež se pobaveně usmál.

"To otravování bych čekala spíš od Minha než od tebe. Vážně, Newte, lezeš mi na nervy," zabrblala otráveně, což donutilo blonďatého chlapce se znovu zasmát.

"Minho občas otravuje ano, ale je to opravdový přítel," podotkl.

Alex se zamračila."Já vím. Minho je skvělý kluk s úžasným humorem. Má moc pěkné oči," blábolila dál a ani si nevšimla toho, že Newt se jí snaží něco naznačit a nervózně se škrábe na zátylku,"sice bych mu někdy nejradši vykopla úšklebek ze rtů, ale i tak... Je to opravdový přítel."

"Nebuď sentimentální, Lexo." Alexandra se prudce otočila za sebe a Newt se zase plácl do čela.

"Minho?" Pozvedla udiveně obočí. Myslela si, že s ní nemluví.

"Jméno mé!" Rozhodil rukama a posadil se na Chuckovu houpací síť. "Chyběl jsem ti, že pláčeš?"

"Vlastně ano, chyběl," vydechla a než by Newt stačil říct Labyrint, padla Minhovi kolem krku a silně jej objala. Byla tak moc ráda, že je tady. Že je zase usměvavý jako dříve, plný života a s tou pozitivní energií, kterou šíří kolem sebe. Její nejlepší přítel.

"Whoa, to jsem teda nečekal," zasmál se, když se od něj Alex odtáhla. Dívka se na něj pousmála a zasedla na své místo.

"Ani já ne," řekla a Newt vedle ní zakroutil hlavou, "A já už vůbec ne."

Minho se uchechtl. "Tak jsme to teda všichni nečekali, hahaha, vtipný, směju se. Každopádně... Newte, mohl bys?" A rukou naznačil, aby jeho kamarád odešel. Newt pokýval hlavou a zvedl se z sítě. Alexandra se za ním dívala do té doby, než nezmizel ve velkém stanu. Potom se otočila na Minha.

"Děje se něco?" Zeptala se s upřímným zájmene. Krapet jí to vyděsilo.

"Jo," přiznal Minho a chytil její ruce do těch svých. Alex se zatvářila nejistě, ale nechala jej tak.

"Mrzí mě, že jsem se choval jako idiot. Já... Moc mi chybíš, Alex, a nechci, aby se na našem vztahu něco změnilo. Mi - my jsme fakt divní, že jsme se takhle pohádali," zakroutil kriticky hlavou, avšak Alex si toho moc dobře všimla, proto se zmučeně zamračila. "Prostě už se hádat nebudeme, jo? Nejsem na sladké řeči, takže si představ, že jsem ti tu odrecitoval nějakou zamilovanou báseň a čau."