THE LAST SMILE [Thomas] - TMR FF - Dokončeno, probíhá korekce✓

XVII. 'Where is Thomas?'

Následující den se Alexandra probudila s dobrou náladou.
Na nic nečekala, vstala a vydala se do sprch, aby se trošku zchladila, neboť už od rána bylo nesnesitelné horko.

Potom, co vykonala ranní potřeby, si udělala menší obchůzku Placu. Téměř polovina kluků ještě podřimovala ve svých sítích a nikomu se nechtělo vstávat.

Zhluboka se nadechla, aby nasála teplý vzduch a oči jí padly na Bránu, která se začala otevírat.
Už z dálky uviděla, že před ní stojí Minho s Albym a o něčem spolu diskutují. A jelikož neměla co dělat, neváhala a vydala se za nimi.

"Ahoj," usmála se, když k nim dorazila.

Alby jí kývl na pozdrav, kdežto Minho se na vteřinu zarazil a zamračil se na kus papíru, který držel v ruce.

"Dnes budeš pomáhat Clintovi," oznámil Alby.

Alexandra přikývla a znovu se podívala na Minha. Co se mu mohlo asi tak stát, když byl včera ještě v pořádku?

"Děje se něco?" Zeptala se a bylo jasné, že její otázka je směřována právě na něj.

Alby něco zamumlal a odkráčel pryč.

"Mělo by?" Odsekl Minho,"Všechno je v naprostém pořádku, Julie. Kde máš Romea?" Dodal, zazubil se a složil papírek na dvě poloviny, načež si ho zastrčil do běžeckého batohu.

Alex pozvedla obočí.
"Myslíš Thomase?"

"Koho jiného?" Mrkl na ni a otočil se k Bráně, která se už před chvílí otevřela.

"Ještě spí," odpověděla a pohlédla stejným směrem jako on.

Slabě se jí stáhl žaludek při pohledu do toho tajuplného místa, odkud se každý den vrací běžci.

"Nezůstaneš na snídani?" Zeptala se.

"Povinnosti běžce, Julie. Však víš," odvětil a začal se protahovat.

"Proč mi říkáš Julie?" Zamračila se a štípla ho do ruky, načež Minho vypískl a uskočila dozadu.

"A nejsi snad?" Tázavě pozvedl obočí, zatímco si mnul místo, kam ho štípla.

"Ne, nejsem. Jsem Alexandra," zakroutila hlavou nad tím, jaký je to pitomec.

"Já vím, však jsem ti jednou říkal, že máš krásný jméno," pronesl si pod nosem.

Hned na to si poupravil běžecký batoh a bez jakéhokoliv dalšího slova vběhl do Labyrintu.

Alexandra si povzdechla a odešla na snídani, protože před chvílí zahlédla Pánvičku, jak vchází do kuchyně s tácem plný zeleniny.

***

Dívka zasedla na své oblíbené místo a položila si lokty na stůl.
Rozhovor s Minhem jí neustále ležel v hlavě a přehrával se jako hrací skříňka pro malé děti.
Ví, že to nemá Minho v hlavě v pořádku, ale tohle jí přišlo krapet divné.
Alex je všímavá dívka, a tak poznala, že se něco musí dít.
Velkou váhu přikládala tomu, že je nervózní z toho, co včera řešili na poradě kápů, ale zase na druhou stranu... Je to přece Minho a ten si ze všeho dělá srandu a málokdy se u něj pozná, co si on vlastně myslí. A čeho už si Alex stačila všimnout, je upřímný chlapec.
Tak jaký problém má s tím, aby se jí svěřil?

"Dobré ráno," podzravil Chuck a zívl si. S žuchnutím se posadil vedle Alexandry a poškrábal se na zátylku.

Mezitím si Alex stoupla, aby jim zašla pro jídlo, neboť Pánvička zvolal, že je snídaně hotová.