K a p i t o l a_VIII.
-D m i t r e y_A s h u -
Všechno jednotné. Všechno neměnné.
Ukazoval sám na sebe v zrcadle. Nevděčník neochotný už dále žít v poklidu, komfortu. Už neměl čeho si cenit.
Samozřejmost. Nic jiného v ničem už neviděl. Dům jako takový čpěl prázdnotou, nic krom bídy mu neposkytoval.
Hodiny tikaly stejně, služku vítaly a loučily se s ní v tutéž dobu. Nikdy dřív, nikdy později.
Oheň plápolal na stejném místě. Stále si něco pro sebe šeptal, neschopný se podělit o jakoukoli stížnost.
Okna za záclonami jako jediná znala sluneční svit. Jaké měla štěstí být jen a pouze těmi, s kým se o to záclony podělily.
Dveře jej přehnaně bránily. Jedinými, koho byly ochotné pustit ven a dovnitř, se stali jeho rodiče a služka.
Knihy se na policích vždy hádaly o tom, kterou z nich by si měl přečíst raději. Jejich hlasy každým nenaplněným dnem utichaly.
Podlahu už bolela jeho věčná přítomnost. Skučela pod každým jeho krokem.
Stěny více a více bledly pod jeho věčně nepřítomnými pohledy. Asi se jim nelíbila falešná veškerá pozornost, jež jim věnoval.
Jen gauč s ním měl trpělivost. Ráno co ráno jej vítal, přes den jej jen tak nepustil. Nejspíš to bylo tím, že na něm už hodně dlouhou dobu nikdo neležel. Postrádal společnost stejně jako on.
Ležel, nic nedělal. Zírání na strop ho už dávno omrzelo.
Chtěl jít ven, ale nemohl.
A proto si představoval, jak tu vše bylo proti němu. Zešílel. Cítil se vetřelcem ve svém domě.
ČTEŠ
Vir snů: Absurdní cíl
Adventure! Příběh prochází pomalou korekcí vlivem studia ! Tak nádherné, tak realistické. Ale nereálné. Svět plný iluzí, kde čas vyobrazují dny bez vnitřních prožitků a noci plné prázdnoty. Jako by vše jen bylo. Pestré, a přesto bezbarevné, v odstínech sivé...
