K a p i t o l a_XXX
- D m i t r e y_A s h u -
Smál se, nikdy nic takového nezažil. Cítil se být nepřemožitelný, cítil se být nad věcí.
Běhal po vodě, ruce od těla, jako když si malé děti hrávají na letadýlka. Různě zatáčel, sem tam se otočil na místě. Ne a ne se namočit.
Bylo to tak snadné. Nadechl se a vydechl. Za myšlenky, že by to mohl zvládnout, stoupl si na vodu. A ona jej věrně nesla, dávaje pozor, aby do ní nespadl.
Zastavil se skoro uprostřed jezera. Pohleděl na své přátele a padl na záda, jako kdyby z posledních sil uléhal do postele. Spalo by se mu dobře.
Stejně tak, jako by se mu dobře žilo.
Bezstarostně, doušky plnými svobody. Konečně byl panákem ve své vlastní hře.
Zavřel oči, takhle lehce se nikdy dřív necítil.
„Dmi, zlato. Probuď se, prosím."
Vše se s těmito slovy rozplynulo. Začal se topit v nesmyslných útrapách, které mu na čelo načmárali pár otazníků.
Vyplaval na hladinu a pořádně se nadechl. Chtě nechtě musel doplavat nemalý kousek na břeh.
Že on se nechal unést okamžikem.
Ač nikdy v životě neplaval, šlo mu to. Čekal, že to bude složitější. Ale on vždy myslel na nejhorší, ne?
Dalo mu pořádně zabrat, než se alespoň nohama nedotkl dna. Písek velmi vřele nohy podpořil v dalších krocích. To voda se jej nechtěla vzdát.
Na Dmey a Leameho nehleděl, prostě sebou plácl na travnatou pláž.
„Dmi, zlato. Probuď se, prosím."
„Nemůžu, autorka mě drží."
Uh, jsem to ale zlá.
ČTEŠ
Vir snů: Absurdní cíl
Aventura! Příběh prochází pomalou korekcí vlivem studia ! Tak nádherné, tak realistické. Ale nereálné. Svět plný iluzí, kde čas vyobrazují dny bez vnitřních prožitků a noci plné prázdnoty. Jako by vše jen bylo. Pestré, a přesto bezbarevné, v odstínech sivé...
