K a p i t o l a_XVII
- D m i t r e y_A s h u -
„Je v nich nějaký rozdíl?"
Celou cestu, při které by se mohli ledacos naučit z anatomie, si oná slova opakoval.
Rozhlížel se kolem. Tohle byla vražda.
Ne.
To byla jatka. Chladnokrevné krveprolití. Nic víc, a rozhodně ani nic míň.
Krev.
Tuhle viselo z okna něčí střevo.
Tamhle ležel muž s přemnoha bodnými ranami. Někdo zřejmě chtěl vidět ementál v lidské podobě.
A tu se válela něčí hlava. Blíže zjistil, že patřila nějaké dívce. Nestihla ani mrknout. Její otevřené, prázdné oči naň hleděly.
Nechutný pohled.
„Nechápu to," vyslovil a rozhlížel se kolem.
„Obě strany bojovaly za správnou věc. Jedna tak opravdu činila a druhá byla a stále je lapená ve velmi dobře promyšlené lži. Obě měly tentýž cíl."
Překvapila ho její slova. „Tentýž cíl?"
„Chránit lidi," bylo mu jednoduše řečeno.
Nechtělo se mu to věřit. Oni se pozabíjeli, aby chránili lidi? Naprostý nesmysl. Šlo by to udělat i jinak.
„A nešlo by je chránit jinak než vražděním se navzájem?"
Odpověď přišla hned, nečekal to.
„Nešlo. Ty dvě strany jsou proti sobě zaujaté natolik, že je nic neudobří."
Jedno mu blesklo hlavou. Otázka se vynořila zčistajasna. To, s jakou intenzitou přišla, mu nedalo. Musel se zeptal.
Otevřel pusu, nevyřkl však nic. Nebylo těch otázek příliš? Nechtěl vypadat jako malé zvědavé děcko.
Touha vědět víc sílila, přiváděla jej k šílenství. Musel se zeptat.
„A co přesně je rozkmotřilo?"
ČTEŠ
Vir snů: Absurdní cíl
Aventura! Příběh prochází pomalou korekcí vlivem studia ! Tak nádherné, tak realistické. Ale nereálné. Svět plný iluzí, kde čas vyobrazují dny bez vnitřních prožitků a noci plné prázdnoty. Jako by vše jen bylo. Pestré, a přesto bezbarevné, v odstínech sivé...
