K a p i t o l a_XIX
- D m e y_W e y l i n v e y -
Křup!
Spolu s Dmitreyem se otočila za zvukem. Spatřili chlapce zrzavého, možná stejného věku. Překvapeně naň civěli.
„Kdo jsi?" uslyšela Dmitreye.
Spatřila jeho uniformu, špinavou od hlíny a krve. Nevěděla co si počít. Měla utéct? Měla se mračit? Měla mu vrazit? Dělat jako by se nic nedělo?
Stála tam, ani nehla brvou. Sotva vnímala.
„Leame Partei. Co tu děláte?" slyšela zrzavého chlapce. Neměla chuť se mu představovat.
Dmitrey nejspíš uměl číst myšlenky. „Jsem Dmitrey," podíval se na ni, „a tohle je Dmey."
„Těší mě," promluvil zrzek a přistoupil blíž. Všimla si teprve až teď, jak vysoký byl.
Neměl by problém je skolit.
Uteč!
Uteč!
Uteč!
Spatřila před sebou ruku. „Těší mě," zopakoval Leame. Chtěl si potřást.
Váhala.
„Možná pomůže tohle." Ani se nenadála, Leame si sundal bundu. Nikdy by tomu nevěřila, pohled na špinavé a propocené triko trochu zvolnilo její pomyslně napjatou chvilku.
Přijala jeho ruku, potřásla si s ním.
„Slyšel jsem vás," odmlčel se Leame, „s těma dvěma stranama. Proč je zabíjí?"
Proč?
Proč asi?
Aby jim pomohli dostat se ven, co jiného?
Zalapala po dechu. Tak takhle to je!
„Aby jim pomohli dostat se ven," zopakovala se krapet víc nahlas. Bylo to těžké, strachem jí zaschlo v krku.
To nemohlo být možné. Určitě šlo o vtip. Že by spala tvrději a tím si víc věcí domýšlela?
Nebyla blázen, ani nemocná. A tohle jí připadalo absurdní. Zašlo to za její hranice zdravého rozumu.
Ven se jen tak nedostane.
Upřímně mě baví ten fakt, že jednu kapitolu napíšu za dvacet minut a s jinou babrám klidně dva týdny až měsíc. (S touhle jsem se patlala od 28. srpna a například s kapitolou Němé oči slyšely jsem si hrála takových těch dvacet minutek.)
ČTEŠ
Vir snů: Absurdní cíl
Avventura! Příběh prochází pomalou korekcí vlivem studia ! Tak nádherné, tak realistické. Ale nereálné. Svět plný iluzí, kde čas vyobrazují dny bez vnitřních prožitků a noci plné prázdnoty. Jako by vše jen bylo. Pestré, a přesto bezbarevné, v odstínech sivé...
