K a p i t o l a_XXXIV
- L e a m e_P a r t e i -
Ležel, užíval si klidu. Vítr si hrál s listy na stromech. Donutil je šimrat se navzájem, chechtat se.
Nadechl se a vydechl. Pobrukoval si, takhle dobrou náladu nikdy neměl. Aspoň co si tedy pamatoval.
Nohy natažené, překřížené. Hrál si s jejich prsty. Tancovaly do rytmu broukání.
„Leo!"
„Leo!"
„Leame!"
Dmitreův hlas se blížil, jeho klid a dobrá nálady pomalu dělaly opak. Kéž by nebyl vidět.
„Vím, že tu někde jsi, slyšel jsem tě!"
Nebo slyšet.
Vzdal se poslední špetky štěstí, které do teď pevně dežel. Zavolal na černovláska. Ten sice přišel na mítinku, ale dál se rozhlížel.
Jako by ho neviděl.
Že by jen tak z minuty na minutu ztratil zrak?
Určitě to jen hrál, snažíce se ho dostat co nejrychleji na nohy. Povedlo se mu to.
Menší chlapec hledal dál.
Pár kroky dostal se až k němu. Zařval mu do ucha.
Velký úskok, pád na zem. Těžké dýchání a oči dokořán. Ten úlek opravdu nehrál.
„Leo?" špitl.
Zvedl ruce před sebe. Podíval se na sebe...
Viděl se.
Za to Dmitrey mával kolem sebe rukama, chtěl ho najít. Určitě příliš dlouho pozoroval slunce. Žlutý kotouč na obloze dnešním dnem svítil a hřál jako zjednaný.
„Jsi tu vůbec? Slyšel jsem dobře?" ptal se Dmitrey, škrábaje se na zátylku.
„Jak vidíte svět vy?" vybavila se mu dívčina slova, „vidím ho jako sen, kde si můžu dělat co se mi zlíbí."
On ten svět však neviděl.
Dopřála jsem i Leovi jeho chvilku? Vidím dobře?
Noo, tak to jsem nějaká až moc štědrá.
ČTEŠ
Vir snů: Absurdní cíl
Aventura! Příběh prochází pomalou korekcí vlivem studia ! Tak nádherné, tak realistické. Ale nereálné. Svět plný iluzí, kde čas vyobrazují dny bez vnitřních prožitků a noci plné prázdnoty. Jako by vše jen bylo. Pestré, a přesto bezbarevné, v odstínech sivé...
