K a p i t o l a_IX
- L e a m e o_P a r t e i -
Ve městě pomalu ani živáčka, všichni někde schovaní. Nikdo se nedivil, na zemi by si kde kdo seškvařil své bosé nohy.
Šli pomalu, v každém stínu se na malinko zdrželi. Sice se moc neosvěžili, ale byli vděční alespoň za něco.
Vody měli málo, šetřili jí na dýl.
I on by si nejradši lehl do tmy a usnul. Chtěl všechno, jen ne se plahočit městem v pravé poledne. Cítil, jak z něj unikalo více a více síly.
Chtěl spát.
Co chvilku si z čela stíral pot, tričko na zádech zcela propocené. Nohy se vařily v botách a ponožkách. Měl si je sundat a spálit si chodidla o rozpálenou zem? Chtěl vůbec večer umřít kvůli nesnesitelnému zápachu?
Hodlal trpět.
Nohy si na rozpálenou zem zvykly rychleji, než čekal. Podle něj se mu šlo o mnoho lépe, cítil se lehčí.
Při zemi ho držel hlas, jehož majitelku neměl příliš v lásce. Chlubila se její kamarádce, malé a pro něj hlavně roztomilé.
Smály se. Často a hlasitě.
Modlil se za konec dne, který ne a ne přijít. Dnešek mu nepřál.
Za chvilku neměl co pít. Jeho vyschlé hrdlo toužilo po vodě. Hlava mu pulzovala, srdce bilo jako smyslů zbavené.
Dnešek mohl přežít jen zázrakem, a ten stál při něm. Zdálo se, že jej štěstí doprovázelo na každém kroku. Hýčkalo ho, jako by to měly být poslední chvíle jejich soužití. Jako by se mu pomalu chystalo mávat na rozloučenou.
ČTEŠ
Vir snů: Absurdní cíl
Aventure! Příběh prochází pomalou korekcí vlivem studia ! Tak nádherné, tak realistické. Ale nereálné. Svět plný iluzí, kde čas vyobrazují dny bez vnitřních prožitků a noci plné prázdnoty. Jako by vše jen bylo. Pestré, a přesto bezbarevné, v odstínech sivé...
