K a p i t o l a_XVIII
- L e a m e_P a r t e i -
V hlavě mu pípalo. Přesně jak jeho sokyně řekla těsně před tím, než se spolu s ním vrhla z třetího patra.
On přežil.
Ona takové štěstí neměla. Dopadla na bednu, zlomila si páteř.
Pomalu vstal. Hlava se mu točila, nezvládl stát.
Seděl, rozhlédl se kolem. Bylo po všem. Nemusel to ani počítat, prohráli. Povzdechl si.
Pak mu ale něco blesklo hlavou.
Třeba proto vyhráli! Co když se je snažili zachránit? To by pak vysvětlovalo to pípání, které se mu zdálo být povědomé. Nevěděl, k čemu by to přirovnal.
Nepískalo mu v uších. Pípání bylo pravidelné, neměnné. Mělo stále stejnou intenzitu.
Konečně mohl vstát. Uslyšel kroky.
Pozvolna se přemístil do stínu, nechtěl být spatřen.
„Nechápu to," uslyšel chlapecký hlas.
„Obě strany bojovaly za správnou věc. Jedna tak opravdu činila a druhá byla a stále je lapená ve velmi dobře promyšlené lži. Obě měly tentýž cíl," odpověděl mu dívčí.
A tu je spatřil. Oba tmavovlasí, chlapec o nemálo vyšší než dívka. Šli pomalu a sledovali tu spoušť všude kolem.
Její slova by mu nedávala smysl nebýt toho, co se stalo. Takže oni taky chránili lidi? Jak?
Nebo spíš proč chrání lidi jejich zabíjením?
Rozhodl se je tiše následovat, chtěl zjistit víc. Zdálo se, že dívka o tom něco věděla.
Dařilo se být potichu, divil se. To však netrvalo dlouho, vešli do lesa. Stačila jen jedna malá větvička, vše bylo v háji.
Křup!
ČTEŠ
Vir snů: Absurdní cíl
Abenteuer! Příběh prochází pomalou korekcí vlivem studia ! Tak nádherné, tak realistické. Ale nereálné. Svět plný iluzí, kde čas vyobrazují dny bez vnitřních prožitků a noci plné prázdnoty. Jako by vše jen bylo. Pestré, a přesto bezbarevné, v odstínech sivé...
