Vir snů: Absurdní cíl

Spánek

K a p i t o l a_XXIV
- L e a m e_P a r t e i -

Ležel, sledoval oblohu v dáli před ním. Dmey s Dmitreyem už dávno spali. Jemu to ne a ne jít.

Myslel na to, co se toho dne událo. Jak černovlasý zareagoval, nebo ne?

Překvapený vším všudy byl, ale nic na to neřekl. Možná mu měl dát více času. Zdálo se, že hned, jak se přiznal, odešel.

Nebo si s ním už neměl co říct. Byl blázen.

Bál se usnout. Bál se, co by mu tak Dmitrey v hlavě mohl říct. Určitě by to bylo všechno, co slyšet nechtěl.

Únava ale přiměla jeho víčka se zavřít.

„Leo! Leo! Chci znát tvůj názor." Zprudka otevřel oči a vyšvihl se do sedu. Nemohl usnout.

Třeba by jeho hlas zahnala procházka.

Tentokrát se mu povedlo být potichu. Vzdálil se jen pár metrů, uslyšel za sebou slabý chlapecký hlas.

„Kam jdeš?"

Otočil se k němu čelem. „Vyprázdnit si hlavu," odpověděl jednoduše.

„Od mého hlasu?" Sakra, co teď měl říct? Nic.

Pokrčil rameny.

„Vždyť se neznáme," vážně si chtěl Dmitrey popovídat?

„Proč chceš o tom mluvit?"

„Třeba se to zlepší, když si to vyříkáme. "

Ten prcek měl pravdu. Zhluboka se nadechl. „Taky jsem si myslel, že se neznáme, když jsem vás poprvé uviděl. Ale to se změnilo, když ses zeptal, kdo jsem. V tu ránu se mi vybavil tvůj hlas. Chtěl jsi na něco vědět můj názor."

Dmitrey se zamyslel. „To bych chtěl vědět, na co jsem chtěl znát tvůj názor," pronesl nakonec zaujatě.

„Takže podle tebe nejsem blázen?" zeptal se se špetkou naděje.

„Jsi," usmál se na něj, „ale to je asi každý z nás. Já třeba rychle zapomínám. Třeba už ani nevím, co jsem dělal předtím, než jsem poznal Dmey."

Spadl mu kámen ze srdce. „Taky takhle zapomínám," přiznal.

„Tak to je divný. No nic, jdu spát. Snad ti to pomohlo."

„A víš, že docela jo? Taky si půjdu lehnout."

Byl opravdu unavený. Netrvalo dlouho a oči měl zavřené.

„Leo! Leo! Chci znát tvůj názor," nechal volně plynout Dmitreyův hlas.

„Na co?" slyšel sám sebe, aniž by se mu on sám namáhal odpovědět.

„Na báseň! O matice jsem se nudil, tak jsem psal."

Mlčení znamenalo souhlas.

„Tamsi na okraji,
kde ticho bývá,
kde příroda si zpívá,
stojím na pokraji smrti.."

Na poměry tohoto příběhu je tu mega dlouhá kapitola.

Ano, svádím svůj básnický antitalent na Dmitreye. Chudáček.

Sice tu máte jenom jednu sloku, ale ta bohatě stačí. Navíc v poslední kapitole zazní celá (tu kapitolu už mám napsanou).

A proč si Leame pamatuje zrovna ji? To zazní v poslední kapitole.