K a p i t o l a_XV.
- L e a m e_P a r t e i -
Ačkoli onu dívku neměl v lásce, překvapilo jej, že tu stála proti němu s nožem v ruce.
„Teď se ti to nezdá, ale brzo mi budeš vděčný. Věř mi. Jsem tu, abych ti pomohla, abych pomohla všem."
Určitě zešílela, jinak by takhle nemluvila. Někdo jí musel navést do jejich sekty během výcviku. Nebo i dřív?
Byl právě na útěku, když ho tímto způsobem zastavila. Dýka mu vypadla z ruky, když do něj někdo velkou silou vrazil a vyrazil mu tím i dech. Když se zvedal, aby se odsud mohl vytratit. Stála opodál a dívala se naň. Zjistil to, až když stál a hledal možnost dostat se pryč.
Byl v úzkých.
Co teď? Utéct nemůže, byl by pak padavka. Ale zase neměl zbraň, bránit se nemohl.
Nedala mu na výběr, musel se bránit holýma rukama. Vyběhla proti němu, připravená do něj zabodnout ostří nože.
Nože? Očividně někde ztratila svůj meč. Nebo se taky mohl rozbít.
Zkusil se vyhnout, vyšlo to. Udělal to znova a znova.
Odhodlal se zakročit. Měl jen jeden pokus, nebude mít čas uhnout tomuto jejímu výpadu.
Nedalo se nic jiného dělat, musel jí nůž doslova vykopnout z ruky. Stačilo si to jen dobře načasovat.
Tři.
Dva.
Výkop. Oči měl zavřené, byl smířený, že dostane zásah.
Nic. Otevřel oči.
Jeho sokyně si držela zasaženou ruku, ale šla k místu, kde ležel nůž. Musel se k němu dostat dřív. A taky že se stalo.
„Ne, prosím, slituj se!"
ČTEŠ
Vir snů: Absurdní cíl
Pertualangan! Příběh prochází pomalou korekcí vlivem studia ! Tak nádherné, tak realistické. Ale nereálné. Svět plný iluzí, kde čas vyobrazují dny bez vnitřních prožitků a noci plné prázdnoty. Jako by vše jen bylo. Pestré, a přesto bezbarevné, v odstínech sivé...
