K a p i t o l a_XIV
- D m i t r e y_A s h u -
Mávnutím proutku zapomněl. Jako by žádné rodiče nikdy neměl. Jevili se mu jako rozmazané šmouhy, které mu zakazovaly vycházet ven.
Na knihy si už vůbec nepamatoval. O čem byly? Kde se odehrávaly? Jaké postavy v sobě skrývaly? Nic. Asi nikdy nečetl a možná to ani neuměl.
Jediný, koho kdy znal, byla tmavovlasá dívka, jdoucí po jeho boku. Až teď si všiml jejích pih. Jakto, že si jich nikdy dřív nevšiml?
Na cestu jim prozměnu svítilo slunce. Kolikero dnů vlastně propršelo? Dva. Nebo snad tři? Jedno ale bylo jisté, slunce přivítal s největší radostí.
Ptáci po dlouhé době štěbetali, zpívali si. Miloval to, připadalo mu, jako by sledoval nějaký muzikál. Pobroukával si spolu s nimi, nikdy se však nesynchronizoval. Nevadilo mu to.
Sem tam se juknul po Dmey, která vypadala, že jí jeho pobrukování nevadí. Jen se dívala před sebe.
Zastavili se. Cesta lesem nebyla jediná, na kterou slunce svítilo. Tlející těla válející se všude jim otevřela oči dokořán. Se zatajeným dechem sledovali jatka, učili se vnitřní anatomii člověka.
Co se tu muselo stát, že se tu všichni navzájem pozabíjeli?
Odpověď se jim během vteřinky naskytla, tedy aspoň jemu. Viděl jak obyčejné lidi, tak i ty...
Počkat.
Viděl i jedny z těch, co mu zabili rodiče. Vše, co se zdálo být navždy v nedohlednu, se jedním blýsknutím vrátilo.
On měl rodiče.
On uměl číst.
Nyní ovšem stál na vlastních nohách. A to za tak velkou ztrátu stálo.
ČTEŠ
Vir snů: Absurdní cíl
Aventura! Příběh prochází pomalou korekcí vlivem studia ! Tak nádherné, tak realistické. Ale nereálné. Svět plný iluzí, kde čas vyobrazují dny bez vnitřních prožitků a noci plné prázdnoty. Jako by vše jen bylo. Pestré, a přesto bezbarevné, v odstínech sivé...
