My Wolf Love

34.chapter ♠ I love my family

,,Jsme doma!" zavolala mamka z chodby, když s tátou přijeli.

,,Ahoj!" řekla jsem a šla je přivítat.

,,Co to tu tak voní?" zeptal se táta a vdechoval vůni z kuchyně.

,,To je ryba s grilovanou zeleninou a francouzkým bramborem." usmála jsem se.

,,No né! Ty jsi vařila?" zeptala se máma udiveně. Přikývla jsem.

,,Tak pojďte ke stolu, už to bude hotové." řekla jsem a šla jídlo naložit na talíře.

,,To je výborné!" pochvaloval si táta jídlo. ,,To se ti teda povedlo."

Po večeři jsem sklidila nádobí do myčky a přemýšlela, jak mám začít rozhovor.

,,Jaký byl ples?" zeptala se mamka. Je super, že začala mluvit ona.

,,Super." řekla jsem.

,,A koho pasovali na krále k mojí krásné královně?" zeptal se táta s úsměvem.

,,Hádej, tati!"

,,Derek?" zeptal se.

,,Jo." potvrdila jsem. ,,Můžu se vás na něco zeptat?" řekla jsem po chvíli.

,,Jasně." řekli naráz.

,,Jsem adoptovaná?"

Rodiče úplně ztuhly. Z tváří jim zmizel úsměv a jen se na mě vyděšeně koukaly. Potom si vyměnily pohledy.

,,Kdo ti to řekl?" zeptal se táta.

,,Můj bratr."

,,Kdo?" zeptala se nechápavě mamka.

,,Tyler, můj pravý bratr."

,,Tyler, jako Tyler syn šerif?" zeptal se táta s vykulenýma očima.

,,Jo. Prý nám někdo zabil rodinu, a tak nás dali k adopci. Vy jste si vzali mě a Tylera šerif. Je to pravda?" podívala jsem se na ně.

,,Ano. Ano Mel, je to pravda. Když mi řekli, že nemůžu mít dítě, tak jsme se rozhodli, že si někoho adoptujeme. Ty jsi byla strašně roztomilé miminko, a tak jsme si tě vybrali." řekla mamka a z očí jí začali téct slzy. Ale nebyly to slzy smutku, ale štěstí. Oba jsem je obejmula.

,,Mám vás moc ráda a děkuju, že se o mě staráte." řekla jsem a taky už brečela.

**********

Večer jsem seděla na balkóně a pozorovala hvězdy. Najednou se na balkóně objevil Tyler. Ani mě to moc nepřekvapilo, protože Derek sem taky pořád leze.

,,Ahoj." pozdravil mě.

,,Ahoj."

,,Můžu?" ukázal na volnou židli vedle mě. Přikývla jsem a nespouštěla oči z oblohy.

,,Ještě mi dlužíš vysvětlení." řekla jsem po chvíli.

,,Čeho?" zeptal se.

,,Neřekl jsi mi, proč jsi mě vlastně proměnil nebo spíše spustil ve mě vlkodlaka."

,,Protože, jsem chtěl, aby jsi se uměla bránit, kdyby proti tobě šli lovci." řekl klidně.

,,Mohla jsem při proměně umřít?" ptala jsem se dál a tentokrát jsem se na něho podívala.

,,Mel, nikdy bych neudělal nic, co by ti ublížilo. Protože jsi už byla vlkodlak, nemohla jsi umřít. To bych ani nedovolil, aby moje sestřička umřela." usmál se na mě.

,,Proč jsi mi to, ale neřekl dříve? To, že jsem tvoje sestra?"

,,Nevím. Známe se od školky a bylo by to asi divný, kdybyc to na tebe jen tak vybalil." zasmál se a já se taky jemě usmála.

,,O kolik let jsme od sebe?" položila jsem další otázku.

,,O rok a něco. Já jsem starší." řekl a zašklebil se na mě.

,,Takže proto jsi něměl Dereka rád. Protože jsi se o mě bál."

,,No, vlastně jo. Derek neměl zrovna nejlepší pověst." mrkl na mě Tyler.

Potom jsme si spolu ještě dlouho povídali. I když znám Tylera opravdu dlouho, zjistila jsem, že o sobě spoustu věcí nevíme.

,,Tak ahoj." řekl, když odcházel.

,,Ahoj!" usmála jsem se a pořádně ho obejmula.

Ucítila jsem ten stejný pocit, jako v den mých narozenin. Pocit, který jsem rozeznala až teď. Pocit bezpečí, pocit bezpečí v náruči mého bratra.