My Wolf Love

18.chapter ♠ Trénink

,,Neříkal jsem to?" Když jsem za sebou uslyšela Dereka, otočila jsem se.

Jsem ráda, že jsem ho našla. Musela jsem rychle zdrhnout ze školy a běžet do lesa, aby mě nikdo neviděl.

,,Tak fajn, Dereku. Měl jsi pravdu. Věděl jsi, že se určitě proměním. Tak a teď tě prosím jestli mi pomůžeš."

,,Takže teď potřebuješ pomoct?" usmíval se. Měl mě na háku i když to mělo být spíš naopak.

,,Jo. Moc se omlouvám, že jsem tě neposlechla. Stačí?"

,,Naprosto." usmál se ještě o trošku víc.

,,Takže čím začneme?" zeptala jsem se.

,,Proměň se." řekl.

,,Děláš si srandu? Teď jsem se asi půl hodiny snažila proměnit zpátky na člověka a ty chceš, abych byla zase vlkodlak?" kulila jsem na něho oči.

,,Jo." řekl klidně.

,,Tak na to zapomeň! Proč mě radši nenaučíš, jak se ve vlkodlaka nepřeměnit?"

,,Protože pokud se chceš naučit nepřeměňovat, musíš se naučit přeměňovat." řekl a byl pořád klidný, což mě znervozňovalo.

,,Ok, ok." řekla jsem naštvaně a snažila se proměnit. Vůbec mi to nešlo.

,,Musíš se víc snažit."

,,Díky za radu. A jak to mám asi udělat, to nevíš?" zeptala jsem se ironicky.

,,Musí se ti zvíšit tep."

,,A to mám udělat jak?"

,,Musíš se třeba naštvat. Na koho si teď naštvaná?" zeptal se.

,,Na tebe."

,,Fajn. Tak se na mě pořádně rozlob." řekl a já to zkusila. Pořád nic.

,,Nejde mi to." řekla jsem smutně.

,,Asi na mě nejsi tolik naštvaná. Co třeba ten vlkodlak? Nenaštval tě tím, že zabil tři nevinný lidi, tebe proměnil a určitě chce zabít další, nezlobíš se na něj?"

Ano to je ono! Ten vlkodlak. Ten hnusnej psychopatickej vlkodlak!

Najednou jsem cítila, jak mi na tváři rostou chlupy, jak se mi na rukách objevily drápy... Zavila jsem, že to muselo být slyšet přes celý město.

,,Výborně!" pochválil mě Derek.

,,A jak se mám proměnit zpátky?" zeptala jsem se.

,,Dej mi ruku." řekl a já na něho tázavě pohlédla. Nakonec jsem mu ruku podala.

Derek mi jí strašně zmáčknul a zaryl mi do kůže nehty.

,,Ááááá!!!" vykřikla jsem. Derek mi ruku pustil. Podívala jsem se na svojí ruku. Už jsem na ní neměla drápy. Potom jsem si sáhla na obličej. Ani chlupy už jsem neměla.

,,To bolelo." řekla jsem naštvaně.

,,Promiň, už tam stejně nic nemáš." A opravdu. Rána se mi už skoro zahojila.

,,Takže, jak jsi to udělal? Jak jsi mě přemněnil zpátky na člověka?"

,,Bolest tě dělá člověkem. Chtěl jsem ti zlomit ruku, ale chtěl jsem být milý." usmál se.

,,Jasně. A co teď?"

,,Teď si to tak dvacetkrát zopakuj." řekl.

,,To si děláš srandu?"

,,Meliso, já nikdy nežertuju." mrknul na mě.

**********

,,Ahoj!" pozdravila jsem rodiče, když jsem dorazila domů. Bylo skoro šest a volleyball mi končí ve čtyři. To bude zase otázek.

,,Ahoj. Kde si tak dlouho?" zeptala se máma.

,,Šla jsem po tréninku ještě k Emily. Měli jsme těžkej úkol z matiky." řekla jsem.

,,Aha. Dáš si večeři?"

,,Ráda, ale za chvíli." řekla jsem a odešla do pokoje.

Když jsem přišla do pokoje, sedla jsem si na postel a sáhla si do kapsy pro mobil. V mojí kapse, ale nic nebylo. Prohledala jsem i tašku, ale nic.

,,Hledáš něco?"

Strašně jsem se lekla a zakřičela.

,,Všechno v pohodě, zlato?" zavolal na mě ze zdola táta.

,,Jo, jen jsem viděla pavouka." řekla jsem. Nemohla jsem přece říct, že se k nám domů vloupal Derek.

,,Co tady děláš?" zeptala jsem se naštvaně a zavřela dveře, aby nás rodiče neslyšeli i když jsou dole.

,,Přinesl jsem ti mobil." řekl a ukázal na můj iphone, který držel v ruce.

,,Díky." řekla jsem a vytrhla mu ho z ruky.

,,Nemáš zač."

,,Jak jsi se sem vlastně dostal?"

,,Oknem." řekl, jako by bylo normální lozit k cizím lidem oknem.

,,A co zaklepat?"

,,Ty jsi ke mě taky dvakrát přišla a ani si nezaklepala." řekl.

,,Fajn. Ale teď už běž. A hlavně, ať tě nikdo nevidí." řekla jsem přísně.

,,Tak ahoj. A zítra ke mě přijď na další trénink. Ve stejnou dobu." řekl a než jsem si to uvědomila, byl pryč.